STAV NÁSTĚNNÝCH MALEB
Problematické aspekty stavu nástěnných maleb se v kostele sv. Klimenta odehrávají ve dvou rovinách. Jednak se zde nachází celá řada defektů spojených s materiální podstatou díla, v tomto případě zejména vlivem vlhkosti a vysokého zasolení maleb. Kritické jsou i některé předešlé restaurátorské zásahy. V druhé rovině nacházíme problematické aspekty v samotné vizuální prezentaci dochovaných maleb – způsobu tmelení, zpracování retušovaných ploch a způsobu retuše detailů. Otázky dále vzbuzuje tmavší tonalita maleb i omítkových vrstev, což může být důsledkem použití nevhodné fixáže.
Zdivem kostela prochází několik starých statických trhlin. Praskliny ve zdivu jsou částečně otevřené, místy šíře praskliny dosahuje výjimečně cca 3 mm (obr. 1a, obr. 1b). Otevření trhlin je přirozeným důsledkem v minulosti narušeného zdiva, vibrací a drobných pohybů, které jsou zejména vyvolány provozem na přilehlé pozemní komunikaci. Míra rozevření prasklin nenasvědčuje tomu, že by zde docházelo k větším statickým pohybům. Opakované otevírání trhlin je konstatováno i v restaurátorské dokumentaci P. Bareše a J. Brodského, k znovuotevření zatmelených prasklin došlo v horizontu pěti let.[1] Vedle toho je zdivo stavby stabilní a nevyžaduje hlubší konsolidace.
Adheze omítkových vrstev ke spodnímu zdivu je až na několik kritických partií celkově uspokojivá. Na stěnách se lokálně nacházejí partie s oddělenou omítkou od podkladu ve formě dutin. Tato místa jsou ovšem stabilní, nedochází k pohybu omítky a riziku odpadnutí. Kritická místa se týkají především partií okolo oken a pak zejména v dolní části v místech napojení na rozsáhlé druhotné plomby.
Soudržnost a pevnost originální omítky je překvapivě dobrá. Problematická místa se nacházejí především ve spodních partiích s vysokým zasolením. Zde je omítková vrstva rozrušená s celkovou slabou kompaktností a zvýšenou tendencí k odpadávání v drobných fragmentech (obr. 2).
Obdobná situace se týká i barevných vrstev. Ve vrchních partiích kostela můžeme konstatovat celkově dobrou adhezi malby k podkladu i uspokojující pevnost barevného filmu. Problematické partie, které charakterizuje sprašující se pigment nebo odpadávající malba v drobných fragmentech, jsou stejně jako u omítkových vrstev ve spodních částech kostela.
Jedna z hlavních příčin popsané lokálně snížené adheze a soudržnosti omítek i barevných vrstev malby souvisí se značnou vlhkostí zdiva a velmi vysokým obsahem solí. V omítkových vrstvách se akumulují soli, následnou krystalizací spojenou s objemovými změnami pak dochází k vyvolání tlaků a rozrušení omítkových vrstev nebo odtržení barevného filmu. Průzkumem byly zjištěny vysoké podíly dusičnanů a chloridů. Naopak sírany se zde nacházejí pouze v nízkých koncentracích. Podle odebraných vzorků z nepůvodních vrstev je zřejmé, že vysoké hodnoty zasolení se týkají spodních partií až do dvou metrů od podlahy kostela, pak podíl solí postupně klesá na nízké hodnoty. Zajímavé je, že v nejnižší části zdiva u podlahy převyšují zejména vysoké koncentrace chloridů, ve vyšších partiích se nejvyšší koncentrace týkají dusičnanů. Nejkritičtější situace se týká jižní stěny, vysoké hodnoty byly zjištěny taktéž v apsidě. Naopak nízký stupeň zasolení nacházíme na severní stěně. Naměřené hodnoty podílu solí korespondují s patrnými povrchovými eflorescencemi (obr. 3). Na severní straně se týkají pouze spodního pruhu blízko podlahy. Naopak na straně jižní a v apsidě dosahují místy až do výšky dvou metrů. Stejná situace panuje v jižní části západní stěny, podle čehož můžeme očekávat vysoké hodnoty zasolení i zde (obr. 4a, obr. 4b).[2]
Z výše zmíněných důvodů došlo v minulosti v partiích s největší vlhkostí ke kompletním ztrátám originálních omítek se svrchní malbou. Prakticky tak v pásu pohybujícího se od cca 50 cm až po cca 150 cm nacházíme novodobou omítkovou plombu.
V partiích s vysokým objemem solí v nižších částech zdiva dochází k výrazné subflorescenci, která je příčinou rozsáhlé degradace zejména v místech nepůvodních plomb. Nacházejí se zde rozsáhle rozrušené a uvolněné části druhotných omítkových vrstev (obr. 5a, obr. 5b). V defektech můžeme zřetelně pozorovat jednotlivé solné krystaly. Vedle toho dochází ke krystalizaci v originálních vrstvách pod barevným filmem. V tomto případě lze pozorovat bodové lokální odtržení malby od podkladu (obr. 6a, obr. 6b, obr. 6c). Nejvážněji se zdá tímto typem defektu zasažen levý medailon na západní stěně. O rychlosti a míře degradace s následnou ztrátou originální malby lze získat představu komparací současného stavu s dobovými fotografiemi. Například snímek středního obrazu v druhém pásu v apsidě z konce sedmdesátých let ještě jasně zachycuje dva koně s jezdcem.[3] V současnosti zde nacházíme pouze plochou siluetu pravého koně (obr. 7a, obr. 7b). Z levého koně zbylo několik fragmentů a jezdec není téměř patrný. Na stěnách taktéž pozorujeme solné výkvěty, které vznikají na povrchu a zdá se, že nejsou pro malbu přímým a bezprostředním nebezpečím.
Ve výkvětech byly identifikovány tyto soli: ledek draselný KNO3, astrachanit Na2Mg(SO4)2.4H2O, dusitan sodný NaNO2, syngenit K2Ca(SO4)2.H2O, tenardit NA2SO4.[4] V případě všech uvedených solí dochází ke krystalizaci již při vysokých hodnotách vzdušné vlhkosti.[5] Z tohoto důvodu není možné řešit problém opakované krystalizace například kontrolu vnitřního klimatu. Zajímavý je identifikovaný sodík a draslík. Tento fakt teoreticky může odkazovat na v minulosti použité křemičitany pro konsolidaci.[6] Tomu by nasvědčovaly i výsledky laboratorního průzkumu, kde byly křemičitany identifikovány.
Zdroj dusičnanů je spojen s rozkladem organické hmoty, v tomto případě můžeme hledat souvislost s přilehlým bývalým hřbitovem a osazením stromů, jak je to patrné ještě na fotografii kostela z konce 19. stol. (obr. 8). Zdroje chloridů pocházejí pravděpodobně především ze zimního solení přilehlé komunikace. Tomu odpovídají vysoké hodnoty chloridů na jižní stěně oproti podílu solí na severní stěně, který je převážně klasifikován jako nízký. Dalším zdrojem těchto solí pak mohou být samotné nepůvodní stavební materiály.[7]
Vedle výše zmíněných aktuálních degradačních procesů nese malba spolu s omítkovými vrstvami řadu mechanických poškození souvisejících s minulými stavebními úpravami kostela, adaptacemi vnitřní výzdoby i nejstaršími restaurátorskými zásahy spojenými s odkryvem maleb. Nejrozsáhlejší ztráty originálních vrstev malby se pojí se stavebními změnami kostela (především dvakrát opakovaná stavba klenby, prolomení okna v západní stěně a dvou oken ve stěně severní) (obr. 9). Výrazné ztráty se týkají i okolí těchto druhotných vstupů. Fragmenty malby pocházející z partií pozdějšího gotického okna byly v 60. letech při restaurování objeveny v zazděném vstupu na původní emporu. Některé z těchto fragmentů, u kterých bylo možné odvodit původní umístění, byly nově osazeny (obr. 10). Zbylé fragmenty byly zrestaurovány a uloženy.
Další skupina defektů pochází z adaptace vnitřní výzdoby kostela. K nejrozsáhlejším patří husté pekování partií ve středním pásu jižní stěny (obr. 11). Jak bylo výše zmíněno, tyto defekty mohou pocházet z renesanční úpravy interiéru. V těchto místech mohla být lokálně nahozena omítka za účelem vyrovnání stěny. Stejnou situaci nacházíme dále v pravé části stěn konchy a střední partii severní stěny. V apsidě jsou dále patrné nepůvodní plomby situované ve dvou řadách s celkem pravidelnými rozestupy. Zajímavé je, že horní řada výškově koresponduje s nehomogenitami ve zdivu krytými originální omítkou s malbou, jak bylo zjištěno snímáním termokamerou (obr. 12a, obr. 12b). Nabízí se myšlenka, že se může jednat o kapsy pocházející ze zasazení trámů renesančního lešení při stavbě nové klenby. Apsida ovšem nese původní konchu a takový vstup do zdiva v této části kostela by nedával smysl. Vysvětlením možná může být, že tato místa odpovídají kapsám trámů původního lešení při samotné stavbě kostela, které byly zaslepeny. V průběhu doby však mohlo dojít ve slabších místech k jejich znovuotevření.
Malby nesou výrazné celoplošné poškození charakterizované ztrátou svrchních barevných vrstev. Až na několik málo výjimek vidíme pouze odhalenou spodní rozvrhovou podkresbu a podmalbu. Na většině partií se svrchní malba dochovala pouze v drobných fragmentech (obr. 13a, obr. 13b). Výjimku zastupují především inkarnáty, které jsou vystavěny pastózní malbou a některé draperie svatoklimentských výjevů na jižní stěně. Tento typ defektů je dán přirozenou degradací pojiva v závislosti na klimatických podmínkách. Vedle toho můžeme předpokládat, že k určitým ztrátám mohlo dojít během odkryvu v 19. stol. a první pol. 20. stol. (obr. 14).[8] Tento předpoklad podporuje zmínka J. Blažeje o necitlivém předešlém snímání.[9]
Zejména ve spodních částech se dále nacházejí četné defekty spojené s provozem kostela. Malby zde nesou řadu mechanických poškození jako vrypy a škrábance (obr. 15).
Jak bylo výše konstatováno, problematickou není jenom materiální podstata maleb, ale i vizuální prezentace a rehabilitace dochovaných fragmentů. Z dnešního pohledu a s aktuálními nároky na restaurátorský zásah takto významných maleb nacházíme několik znepokojivých momentů. Na vizuální vjem maleb celkem rušivě působí charakter tmelení defektů s odpadlou originální omítkou. Tmely pozbývají struktury dochované omítky a místy výrazně přecházejí přes originál (obr. 16a, obr. 16b). Tato strukturální nekoherentnost se negativně podílí na vnímání subtilně dochovaných částí malby. Určité problematické aspekty můžeme najít i ve zpracování retuše. Jak bylo zmíněno, v rámci minulého zásahu bylo přistoupeno ke zčitelnění maleb vymezením jednotlivých figur lokálním tónem pozadí. Vzhledem k charakteru i míře dochování maleb je toto řešení opodstatněné. Diskutabilní je ovšem způsob zpracování těchto partií výraznou traktací širokého štětce (obr. 17a, obr. 17b). Problematické aspekty můžeme najít i v částečném povšechném řešení některých detailů nebo barevných změnách retuší (obr. 18). Další diskutabilní aspekt shledáváme v celkové tmavší tonalitě maleb a zvýšeném kontrastu některých partií výjevů. Tyto znaky mohou být důsledkem v minulosti použité nevhodné fixáže. V rámci restaurování v 60. letech byl pro fixáž použit roztok polyvinylalkoholu. Tento materiál však v kritériu tonálních změn vykazuje dobré vlastnosti. V restaurátorské dokumentaci z posledního restaurování není materiál fixáže uveden. Podle zkoušek snímání této fixáže je možné, že byla použita vaječná emulze. Tomu by nasvědčovala taktéž přítomnost identifikovaných šťavelanů, které pocházejí z degradace olejových složek.[10] Použití silné fixáže dosvědčují rozsáhlé lesklé partie. Podle provedených zkoušek se zdá, že sejmutím této fixáže by mohlo dojít k celkovému projasnění maleb.
Poznámky
[1] Praskliny byly vytmeleny v roce 1995, již po pěti letech v roce 2000 bylo shledáno jejich opětovné otevření, viz: Bareš, Brodský 2002.
[2] Na západní stěně byl odběr solí omezen pouze na identifikaci povrchových solných výkvětů.
[3] Viz Stránská 1978.
[4] Kuneš 2022.
[5] ledek draselný KNO3 – 20 °C/94,6% RH; astrachanit Na2Mg(SO4)2.4H2O – 20 °C/90% RH; dusitan sodný NaNO2 – 20 °C /75,4% RH; syngenit K2Ca(SO4)2.H2O – 20 °C/99% RH; tenardit NA2SO4 – 20 °C/82% RH viz: Arnold, Zehnder 1991.
[6] Například vodní sklo - křemičitan sodný, Na2SiO3; křemičitan draselný, K2SiO3.
[7] Dusičnany i chloridy mohou být od 19. stol přísadou omítkových směsí.
[8] Nezřídka u nástěnných maleb bývá situace, kdy původní malba vykazuje lepší adhezi se svrchním souvrstvím než se spodním podkladem. Při nevhodném odkryvu pak dochází k výrazným ztrátám originální malby.
[9] Blažej 1962.
[10] Šťavelany byly identifikovány na originálních vrstvách i na renezančních fragmentech. Tento fakt vylučuje možnost, že by tyto látky mohly být dokladem o použití oleje, jako originálního pojiva.
