HISTORICKÉ RESTAURÁTORSKÉ ZÁSAHY
Objevení románských nástěnných maleb se pojí s rokem 1890, kdy byly objeveny zedníky při škrábání svrchních vápenných nátěrů před novou celkovou výmalbou interiéru. V dobové literatuře nacházíme zprávu o zastavení těchto prací a následném požadavku odkryvu jednoho výjevu a vytvoření akvarelové kopie pro výstavu architektury a inženýrství.[1] Tímto úkolem byl pověřen malíř J. Heřman.[2] Následně malby detailně zkoumal Eduard Šittler při práci na soupisu památek, který pravděpodobně provedl rozšířenou sondáž a možná kompletní odkryv některých výjevů. V odkryvu dále pokračoval malíř Masák, který pořídil kopie maleb na kartóny.[3] Měl postupovat tak, že nejprve jednotlivé kompozice lineárně zvýraznil a následně překreslil přes pauzovací papír.[4] Podle jeho celkem detailního popisu a taktéž několika kreseb otisknutých v Soupisu památek je zřejmé, že figurální části maleb musely být již v tuto dobu do značné míry odkryty (obr. 1, obr. 2). [5] Další odkryv s celkovou rehabilitací interiéru byl proveden v roce 1914 Gustavem Mikschem.[6] Podle jeho popisu části románských maleb krylo silné souvrství mladších vrstev. Nacházíme zmínku o vrstvě hladké gotické omítky, která byla překryta vápenným nátěrem s renesanční malbou. Na celém souvrství měla dále spočívat štuková vrstva, která vyrovnávala největší defekty a na nepoškozených místech přecházela v subtilnější nátěr. Je otázkou, jestli tato vrstva souvisela s hustě pekovanými partiemi na jižní a severní straně a části apsidy. Tyto partie korespondují s největšími deformacemi původních omítkových nánosů. Záměrem mohlo být potlačení těchto nerovností a dosažení rovnějšího povrchu. V Mikschově zprávě nacházíme dále informaci o celkovém zajištění maleb benzinovým fixativem.[7] Vzhledem k nízkopolárnímu rozpouštědlu se pravděpodobně mohlo jednat o rozpouštěnou měkkou pryskyřici, jako například mastix.[8] Dále zmiňuje čištění medailonů od lepivého filmu. Odkryv vápenných nátěrů a štuku provedl poklepem. Tmelené defekty tónoval do béžového odstínu souvisejícího s barevností původní omítky, s čímž mu pomáhal dekorativní malíř Knap.
Dnešní podoba kostela je dána kompletním restaurováním provedeným v letech 1960–1962 Jiřím Blažejem, Dagmar Kašparovou a Miladou Sukdolákovou.[9] Koncem roku 1960 byl proveden prvotní restaurátorský průzkum a částečné zajištění maleb, a to bez lešení pouze ve spodních partiích stěn. V tu dobu byla ještě řada míst původních vrstev kryta mladšími renesančními malbami a lokálními depozity mladších vápenných nátěrů. Nejrozsáhlejší fragmenty se nacházely na severní stěně, kde je popisováno dekorativní žlutočerné rámování ostění oken, tedy pravděpodobně obdobné, jak je tomu dnes v případě fragmentů rámování gotického okna na západní stěně. Dále zde měla být nečitelná figurální kompozice se zlomky draperií a částečně zřetelnou hlavou s knížecí čapkou a fragmenty města doprovázené nápisem (obr. 3a, obr. 3b).[10] Popsány jsou také zbytky malby dekorativní výplně sloupků s girlandami. Dolní část stěn fragmentárně pokrýval iluzivní pás šedé bosáže, která se dochovala taktéž v apsidě a probíhala pravděpodobně okolo celého prostoru. Stěny byly pokryty vrstvou nečistot a na řadě míst se nacházely zjevné mokré mapy vlhkosti. Románské malby v pastách vykazovaly soudržnost, ale v tenčích nánosech se barevná vrstva sprašovala. Omítkové vrstvy byly nejvíce rozrušené působením vlhkosti u paty stěn a pod klenbou. Malby dále nesly poškození necitlivým odkryvem. Mladší renesanční výzdoba se oddělovala od spodních vrstev a barevné pigmenty se sprašovaly. Statické trhliny, tmelené Mikschem, byly stabilní. Ve zprávě jsou dále konstatovány tři druhy retuše – ve fresce, vaječné tempeře a barvami s degradovaným pojivem. Taktéž tmelů bylo více druhů. Mikschovy tmely měly být bílé a hladké z vápna a mramorové moučky. Na malbách se v té době ještě nacházely zvýrazněné linie pocházející z kopírování scén a byly v té době mylně považovány za originální kresbu. O kompletním odkrytí románských maleb bylo rozhodnuto následující rok. Dále bylo rozhodnuto rekonstruovat stavební podobu západní stěny. Restaurátoři otevřeli vstup na emporu, odhalili zazděný výklenek a uzavřeli nepůvodní gotické okno (obr. 4a, obr. 4b). Při otevření zazděného vstupu byly objeveny fragmenty originální malby, nacházející se původně v partii prolomeného gotického okna. Některé fragmenty se podařilo navrátit na jejich původní místo. Ostatní zlomky nesoucí i části figurálních maleb byly konzervovány a uloženy. Několik fragmentů dekoru bylo vsazeno i do právě rekonstruovaného ostění výklenku s andělem (obr. 5).
V rámci snímání nepůvodních vrstev na románskou malbu v presbytáři restaurátoři odkryli konchu na několik spodních fragmentů, figury apoštolů v jižní části apsidy a spodní pás se závěsem. Dále zde byly dočištěny figury v okenních špaletách a část výzdoby vítězného oblouku (obr. 6). Na straně jižní restaurátoři odhalili hlavu centrální figury mezi okny a hlavu postavy v pravém segmentu lunety, drapériový pás, dočistili okenní špalety a odhalili kresbu anděla na překladu okna na emporu (obr. 7). V této části pod oknem odkryli vedle malovaného závěsu fragmenty kresby, kterou interpretovali jako část figury. Na západní stěně objevili postavu anděla v otevřeném výklenku a odkryli závěs na empoře. Na straně severní byly odkryty detaily hlav v lunetě, draperiový závěs, horizontální pruhové členění a zejména pak restaurátoři objevili postavu biskupa a malou klečící figuru u vchodu do kostela (obr. 8). Vedle toho taktéž dočistili v minulosti již odkryté partie maleb, sejmuli staré retuše a rekonstrukce a odstranili zmíněnou kresbu pocházející z kopírování maleb. Omítkové vrstvy restaurátoři injektovali roztokem polyvinylacetátu, malby byly fixovány roztokem polyvinylalkoholu.[11] Při vizuální rehabilitaci maleb se omezili pouze na tónování tmelů středním tónem. Podle jejich vlastních slov: k novým rekonstrukcím a barevným retuším nebylo přikročeno proto, že by byly možné jen u některých maleb. Ze stěn by tak vystoupily kompaktně některé obrazy retuší, rekonstrukcí scelené, zatímco ostatní fragmenty maleb, stejně významné a krásné, by byly potlačeny a v interiéru se ztrácely. Práce byly dokončeny v druhé polovině roku 1962.[12]
Poslední větší restaurátorský zásah provedli Petr Bareš a Jiří Brodský.[13] Restaurátoři nejprve v letech 1994–1995 očistili malby a vytmelili statické trhliny. Následně byla snížena podlaha o 25 cm, byl otevřen otvor v klenbě na provětrávání, uzavřeno malé okno na kruchtu v jižní stěně a odstraněno kovové táhlo mezi jižní a severní stěnou, kotvené v horní střední části lunety.[14] Na započaté restaurování bylo navázáno až v roce 2000. Restaurátoři vytmelili odkrytou spodní část stěn po snížení podlahy, tonálně sjednotili velké tmely a pokusili se zvýraznit a zčitelnit fragmentární výjevy ztmavením pozadí kolem jednotlivých figur.[15]
Poznámky
[1] Šittler 1900, s. 3. pozn. 2.
[2] Jedná se pravděpodobně o Johanna Heřmana (17. 9. 1844 – 5. 5. 1904), malíře náboženských i historických obrazů a nástěnných maleb, který pracoval taktéž jako restaurátor. Jeho vstupem byla například přemalba středověkých maleb na hradě Karlštejně v menší mariánské věži v kostele Panny Marie, viz Pokorný — Skalický 2019.
[3] Stránská 1978, s. 7.
[4] Osm kusů finálních kartónů je nyní majetkem archeologického oddělení Národního muzea v Praze.
[5] Podlaha – Šittler 1901.
[6] Miksch 1913, s. 234 – 236.
[7] Miksch konkrétně popisuje použití benzinového Richardova fixativu z technických továren u Düsseldorfu, viz idem s. 236.
[8] Spektrální analýzou FTIR však tento typ látek nebyl identifikován. Dodejme, že Ferdinand Engelmüler například ve své příručce pro malíře zmiňuje jako fixativ rozpuštěný šelak v lihu, vodové fixativy – roztoky gumy, klihu, škrobu, kaseinu nebo syntetický fixativ roztoku nitrocelulózy. Vedle toho uvádí fixaci pastelu založenou na napuštění zadní strany roztokem vodního skla, viz Engelmüler 1923, s. 189, 190.
[9] Blažej 1960, Blažej, Kašparová, Sukdoláková 1961, Blažej 1962.
[10] Viz umělecko-historický popis.
[11] Zmiňme, že první použití polyvinylalkoholu pro fixáž maleb v českém prostředí se vztahuje k pracím B. Sálnského na Karlštejně. J. Blažej jako jeho žák pak tento materiál používal v rámci svých prací, například na malbách emauzského cyklu. viz Pokorný 2017.
[12] Zmiňme zprávu J. Blažeje ze září následujícího roku 1963, kdy odmítá brát záruku na malby z důvodu dosavadního neosazení a zasklení oken.
[13] Bareš, Brodský 2002.
[14] Dlažba byla před snížením 45 cm nad originální podlahou, viz Blažej 1962.
[15] Restaurátorská dokumentace překvapivě neobsahuje fotografie zachycující stavy před zásahem. Z textové části taktéž není zřejmé, jestli malby byly fixovány a čím.
