Restaurátorský průzkum kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi

Kostel sv. Klimenta a jeho malby v pramenech a sekundární literatuře

Středověké zprávy vztahující se ke kostelu sv. Klimenta jsou omezené, protože nešlo o kostel farní a významem jej v době, kdy již mohly nějaké písemné prameny vzniknout, zastiňovala vedle stojící kolegiátní bazilika sv. Václava na místě někdejšího kostela sv. Kosmy a Damiana.[1] Zásadním údajem je proto zpráva v dosud needitované části erekčních knih pražského arcibiskupství vztahující se k roku 1417, kterou přepisují barokní historici stejně jako někteří historici 19. století.[2] Podle ní došlo v tomto roce k přenesení oltáře zasvěceného ke cti sv. Doroty, 11 000 panen, 10 000 svatých rytířů a sv. Mikuláše ze sousedního kolegiátního kostela právě „do kaple sv. Klimenta“ nacházející se na zdejším hřbitově (ad cappellam Sancti Clementis in cimiterio). Jako důvod se uvádí, že kaple „již mnoho let zůstává bez mší“ (ab annis pleribus inofficiata stetit et permansit). Oltář sv. Doroty přitom zřídil teprve v roce 1416 rytíř Přibík ze Smrkovic spolu se svou manželkou Anežkou a na nové místo pochopitelně přešel i se svým nadáním. Ze zápisu se dozvídáme, že podací právo v kapli sv. Klimenta drželi páni z Michalovic, konkrétně Jan z Michalovic, na jejichž rodovém hradě měla být žádost přednesena. Jan s přesunem souhlasil a žádost pečetil svou pečetí. Stejně tak souhlasili i staroboleslavští kanovníci. Oltářníkem se tehdy stal jakýsi Zulík ze Sobotky (patrně boleslavský kanovník Petr Zulek, jenž se objevuje i v zápisu konfirmačních knih v roce 1422, kdy mu byla v Žitavě udělena fara ve Sluzích).[3]

Na dlouhou dobu není o kostelíku dalších zmínek a další důležité zprávy přináší až učený jezuita Bohuslav Balbín v druhé polovině 17. století. Balbín se pokusil zjistit více o historii stavby, přičemž si v erekčních knihách všiml zmíněného údaje o přenesení nadání oltáře sv. Doroty ke kostelu v roce 1417. Zároveň ale také zachytil, že v roce 1601 došlo za probošta Václava Albína z Helfenburka a děkana Jiřího Steinwassera z Jizery k obnově kostela, o čemž se prý je možné dočíst na jeho klenbě (ut in fornice templum legimus).[4] O tom v čem přesně však úpravy v roce 1601 měly spočívat, se ovšem v Balbínově spise nepíše. Nápis byl sice ještě zmiňován na přelomu 19. a 20. století (mezitím ovšem někteří autoři uvádějí, že už neexistuje) a dokonce byla v 60. let 20. století pořízena fotografie jeho sporých zbytků (z ní se zdá, že byl minimálně jednou obnovován na novém nátěru), nic z toho však nezachycuje letopočet 1601 a zmínku o Steinwasserovi. Balbínovo svědectví je proto zásadní pro dataci pozdně renesanční etapy (obr. 1, obr. 2).[5]

Balbín také uvádí, že kaple sv. Klimenta je velmi starý chrám, který svým založením odkazuje na sv. Cyrila a Metoděje (čímž možná naráží na soudobou zprávu Pešinovu, srov. dále, byť explicitně to takto formulováno není). Je prý postaven z pevného kamene, který se však stářím drolí. Učený jezuita zároveň své čtenáře informuje i o požáru, který celý areál postihl v roce 1640 při odchodu švédského vojska. Oheň prý tehdy z opuštěného švédského stanového tábora umístěného vedle baziliky přeskočil na střechu svatoklimentského kostela a následně i na velký kostel sv. Václava, jejž kompletně zničil.[6]

V té samé době jako spisy Balbínovy vyšel i Phospohorus septicornis Tomáše Pešiny z Čechorodu. Kostelíka sv. Klimenta se zde dotýká hlavně údaj o kanovníkovi Zbutkovi z Kolowrat, který měl v roce 1098 založit ve Staré Boleslavi jakýsi kostelík Panny Marie a sv. Jiřího, který prý podle Pešinou citovaného regestu nadal svými statky na sever od Prahy.[7] Pešina zároveň mluví o tom, že Starou Boleslav nezaložil Boleslav, bratr sv. Václava, ale již jejich společný otec, kníže Vratislav, když zde nechal vysvětit kostel zasvěcený sv. Cyrilovi a Metodějovi. Obě Pešinovy zprávy byly následně příležitostně spojovány právě se založením kostelíka sv. Klimenta.[8]

Jedním z těch, kdo je použil, byl i archivář Jan Karel Rohn, který kostelík sv. Klimenta zmiňuje ve svém latinsky sepsaném díle dokončeném v roce 1774.[9] Rohn se domníval, že svatoklimentský kostel nemůže být starší než vedle stojící bazilika, protože přiléhala přímo k němu, jak prý věděli i staří kanovníci. Rohn znovu cituje zprávu z erekčních knih o přesunu oltáře, a vyzdvihuje fakt, že se kostel v roce 1417 příliš nepoužíval. Zároveň však tvrdí, že Balbín část svých zpráv pomíchal se zmínkami o kostele sv. Jiří, o němž psal Pešina. Zpráva o renovaci v roce 1601 se proto prý vztahuje právě ke kostelu sv. Jiří, který měl stát na hřbitově poblíž silnice (v zásadě tedy na podobném místě jako kostel sv. Klimenta). Jakousi chatrč umístěnou vedle kostela sv. Jiří pak Rohn spojil i se vznikem osudného požáru v roce 1640.

O dílčích opravách kostelíka sv. Klimenta mluví také účty uložené v kapitulním archivu. Datují se k letům 1718, 1724 a 1728. Při poslední úpravě byla kaple pokryta šindelem a v kostele byla položena kamenná dlažba. V roce 1732 sem kapitula pořídila sochu Marie Magdalény. V roce 1784 došlo k další obnově šindelové střechy.[10] Dochované inventáře nás zároveň zpravují o tom, že vybavení kostelíka bylo velmi chudé, a navíc se měnilo. V roce 1839 se zde nacházel oltář s osmi sochami a šest závěsných obrazů visících na stěnách lodi. Kaple sloužila na konci 18. století jako zasedací síň boleslavské kapituly a konaly se zde volby čestných kanovníků. Ceremoniál ovšem zrušily v roce 1789 josefinské reformy a kaple následně fungovala jen jako pohřební – dočasně se sem ukládali nebožtíci z řad kanovníků, kteří zemřeli mimo Starou Boleslav a byli do sídla kapituly a poutního místa následně převáženi k pohřbu.[11]

V roce 1857 kostelík podrobně popisuje Karel V. Zap, jehož text představuje zásadní obrat k vědecky orientované historiografii.[12] Zap mluví o dvou vchodech, které již tehdy pokládal za původní. Pomíjí okna na severní stěně, ale naopak zmiňuje dvě románská okénka na stěně jižní a dodatečně prolomený otvor poblíž kruchty. Také u oken v apsidě shledává už jejich románský původ. Nad západním vchodem pak Zap bez jakýchkoli podrobností zmínil i přítomnost velkého, a jak z dnešního otisku i ze starých vyobrazení víme, zahroceného okna. V roce vydání článku proběhla v kostele rekonstrukce, již Zap ještě stihl popsat. Vlivem otřesů ze silnice, která byla přeložena do bezprostřední blízkosti kostela (hřbitovní zeď byla prý přenesena blíže k chrámu) se údajně stavba poškodila natolik, že bylo nutné obnovit její klenbu. To bylo provedeno „dle původní křížové formy bez pasů“. Zap zároveň zmiňuje i tehdejší, dle jeho názoru nijak pamětihodné vybavení kostela – sestávalo se ze sešlého „renaissančního oltáře s obrazem sv. Klimenta“ a „staré dřevěné kruchty“. Po oltáři a závěsných obrazech zmíněných inventářem v roce 1837 není v Zapově popise již zmínky.

V témže roce jako Zap krátce „kapli sv. Klimenta“ zmínil ve svém soupisu románských kostelů i Jan Erazim Vocel.[13] Nepochybně v souvislosti s Pešinou mluví o jejím založení v roce 1099 a zmiňuje její skrovnost a jednoduchost, stejně jako dobré zachování původního slohu. Krátká zmínka se zároveň objevuje i v Jirečkově přehledu kaplí a kostelů se svatoklimentským zasvěcením.[14] Stavba se dle Jirečka připomíná sice až ve 14. století (neuvádí kde), ale vzhledem k románskému charakteru bude prý starší. Pro více informací odkazuje Jireček na zprávu Zapovu.  

V druhé polovině 19. století byla stavba nadále používána jen sporadicky. Jan Křtitel Votka uvádí, že se zde konaly mše jen dvakrát ročně – na svátky sv. Klimenta a sv. Maří Magdaleny. Votka také přetiskuje popis stavby (podobně jako Zap) a vypisuje údaje ze starších barokních historiografů.[15]

Až do objevení maleb bylo diskutováno především stáří kostela a jeho souvislost s vedle stojící bazilikou sv. Václava. Badatelé na to měli různé názory. Čeští historici jako Josef Braniš vyzdvihovali zvláštní orientaci kostela vzhledem k bazilice, stejně jako jeho staré zasvěcení. V dobově charakteristickém příspěvku proto Braniš v roce 1889 došel k tomu, že kostelík patrně vznikl již v 10. století, a patří proto k nejstarším církevním stavbám v Čechách.[16] Navrhl přitom, že zatímco vedle stojící kostel sv. Kosmy a Damiána sloužil pro latinské bohoslužby, mohl kostel sv. Klimenta sloužit pro bohoslužby staroslověnské.

Naopak německy píšící Bernhard Grueber se ve svém krátkém popisu přiklonil k názoru, že kostelík k nejstarší etapě románského stavitelství nenáleží.[17] Názor dokládá přítomností římsy ve štítu (obr. 3, obr. 4).

Podobně pragmaticky k datování kostelíka přistoupil i český Němec Josef Neuwirth, který jeho vznik kladl na základě srovnání s dalšími stavbami (např. kostelem sv. Václava v Křenovicích a kostelem sv. Jana Křtitele v Hostivaři) do konce 12. nebo na počátek 13. století. To podle něj otřásá důvěryhodností Pešinovy zprávy o založení kaple nadané proboštem Zbudkem v roce 1099.

Kostel pochopitelně neunikl ani znalci románského umění Ferdinandu Josefu Lehnerovi, který o něm připravil krátký příspěvek již v roce 1895.[18] Dovodil, že kostelík měl původně strop, který teprve později ustoupil klenbě křížové. Věnoval pozornost i zdivu, které se prý sestává z malých kvádrů. Lehner zmínil čtveřici okének v lodi, přičemž se domníval, že původní jsou i okna v severní stěně. Podobně jako Zap konstatoval pozdější prolomení malého okénka nad někdejší kruchtou. Naopak potvrdil původnost oken v apsidě a klenutí konchy. Ve svém článku poprvé zmiňuje již i existenci „nedávno objevených“ nástěnných maleb (obr. 5).  

Románské malby náhodně objevené ve hřbitovním kostelíku v roce 1890 první soustavně popsal Eduard Šittler až o deset let později.[19] Ve svém článku se znovu věnuje i stavební podobě, kde vesměs opakuje údaje K. V. Zapa a F. Lehnera. O původní klenbě lodi podle něj nelze nic říct. Mluví o tom, že klenba z roku 1857 pouze věrně opakuje klenbu nejspíš pocházející z počátku 17. století, kam ji zařadil podle Balbínem zachyceného nápisu. Zmiňuje poškození jednoho z kruhových medailonů na jižní stěně, při čemž se domnívá, že k tomu došlo při vložení tribuny, o níž v roce 1857 mluví Zap. Znamenalo by to, že zmíněná dřevěná tribuna zachycená v roce 1857 byla kompletně až pozdějším dodatkem a byla nižší než původní tribuna románská (obr. 6, obr. 7). 

Šittler mluví o tom, že malby „pokrývá mnohonásobný barevný nátěr, na mnohých místech i silná vrstva nové malty, ale i malba druhá, nátěrová, renesančního rázu, umělecky nevýznamná, častým bílením ostatně úplně zničená.“ Přes toto poměrně strohé hodnocení jen částečně odkrytých maleb se však Šittlerovi už daří identifikovat celou řadu motivů. V apsidě se nad pásem iluzivní drapérie nacházely dva jezdci na koních (obraz se Šittlerovi zdál nedokončený, protože si všiml rozvržení linií hlinkou). Ve vyšším pásu v úrovni oken byla odkryta jen plocha mezi oběma okny, kde se už objevily čtyři postavy světců (apoštolů), z nichž tři Šittler reprodukuje v kreslených obrysech (obr. 8).

Na jižní stěně již byly tehdy dobře viditelné tři scény klimentské legendy nacházející se nad pásy ornamentálního závěsu (také ty zachycuje kresba otištěná v článku) (obr. 9a, obr. 9b). 

Šittler se domníval, že na západní straně se nachází čtvrtá, dosud neodkrytá scéna. Naopak zbytky na severní stěně prý tehdy ještě pokrývalo „renesanční malování“ (měly se zde nacházet jakési postavy „v rytířském brnění“, které spojil se zprávou Rohnovou – ten ovšem u svého kostelíka sv. Jiří mluví jasně o malbě světce v exteriéru). Šittler také popisuje trojici medailonů na západní a jižní stěně, z nichž dva lépe zachované reprodukuje i barevně. O třetí postavě tvrdí, že „barvy jsou již setřeny, že sotva skrovné zbytky jejich zříti lze“. Připouští přitom možnou existenci čtvrtého medailonu na severní stěně při severozápadním rohu, ovšem dodává, že „nelze dnes skoro ani konstatovati více, zda i tam malba byla“.  Z odhalených maleb dále navíc zmiňuje (a překresluje) ještě špaletu oken v apsidě a mluví také o šachovnicovém vzoru na triumfálním oblouku (obr. 10). 

Šittler tehdy optimistický doufal, že další malby se ukrývají pod pozdějšími nánosy nátěrů a omítkových vrstev i na dalších, dosud neodkrytých stěnách a v konše apsidy. Vzhledem k vlomení pozdějšího okna na západní straně ovšem přepokládá, že na této stěně budou malby zničeny.

Šittler se věnoval i technickému charakteru nově objevených maleb. Modř je zde podle něj použita zřídka, ale převládá prý červeň. Krátce zmiňuje plastické podání obličejů. Malba je podle něj čistě fresková a uchovala si dle jeho názoru také původní glazuru. Šittler jako první správně určil námět výmalby a spojil tři scény na jižní stěně s legendou o sv. Klimentovi na základě čtení římského breviáře k 23. listopadu. O kruhových medailonech praví, že jejich určení je „při nynějším stadiu odkrývacích prací čirou nemožností“. Zdá se mu však pravděpodobné, že jde o „symbolisující personifikace“ a první korunovaná figura s žezlem a jablkem by snad mohla představovat Církev (obr. 11, obr. 12).[20]

Odkrývání maleb v kostele sv. Klimenta však rychle pokračovalo a na světlo se dostaly i další výjevy. V Soupise památek historických a uměleckých v politickém okresu Karlínském už Šittler, který tentokrát spojil své síly s Antonínem Podlahou, popisuje i malby na západní a severní stěně.[21] Zároveň, na rozdíl od svého staršího článku, mluví o jejich objevu až k roku 1899 a 1900. V apsidě již Šittler s Podlahou viděli tři skupiny apoštolů po čtyřech postavách a určili sv. Petra podle atributu klíčů, resp. toho, že drží „cosi klíčům podobného“ (obr. 13).

O malbě v konše Podlaha se Šittlerem praví, že zde nepochybně byla postava trůnícího Krista, ten však měl být podle jejich názoru v 17. století překryt obrazem Panny Marie zabíleným v roce 1857. Podobně jako v předchozím Šittlerově článku popisují oba i scény z legendy sv. Klimenta (odsouzení do vyhnanství, objev pramene a martyrium) a kruhové medailony (obr. 14, obr. 15, obr. 16). 

Na jižní stěně zároveň vidí velké postavy nacházející se v nejvyšším registru v úrovni oken. Prostřední z nich, resp. její spodní část překreslují a zpravují o tom, že svrchní část postavy zničila železná tyč svírající klenbu (obr. 17). 

Na západní stěně popisují Podlaha se Šittlerem zbytek maleb ve vrchním pásu, které přežily pozdější prolomení okna. Menší postavu v jižním koutě identifikují jako hocha, dvě postavy v severním rohu jako muže a ženu (obr. 18). 

Na severní stěně předpokládají ve spodní části existenci čtvrtého medailonu. Zajímavý je popis středního pásu, kde se podle jejich názoru nalézají „malby freskové, jsou však přikryty temperovým obrazem pozdějším“. Na tomto novověkém obraze měly podle jejich popisu být „jakési budovy s opěracími pilíři, ale bez střechy. Vedle chrámu spatřuje se drobný okrouhlý kostelíček s lucernovou vížkou. Po stranách obrazu patrny jsou hrubými barvami nakreslené ovocné festony.“ Ve třetím pásmu severní stěny vidí tři veliké postavy (asi se míní už části románských maleb jako u jižní stěny), „ale k nepoznání setřené“ (dnes víme, že zde bylo více scén).

Část maleb zakrývaly novověké malby, protože mezi oběma okénky lze prý podle obou autorů přečíst nápis, který spojili s tím, který viděl na klenbě Balbín a jenž se měl vztahovat k opravám z roku 1601. Podlaha se Šittlerem jej přepisují takto: „WENCESLAUS ALBINUS AB HEL(FEN)PURG HVIVS AEC(CLE)SIAE PRAEPOSITVS (RESI)DENCIALIS METROPOLITANE ACCLESIAE PRAGENSIS ARCHIDIACONVS“.[22]

Oba ve svém příspěvku hájí starobylost kostela, který pokládají za nejstarší stavbu stojící ve Staré Boleslavi. Podle jejich názoru bylo severozápadní nároží ubráno, aby mohl být dodatečně zřízen průchod do kostela. Domnívají se, že stavba vznikla již za Vratislava I. v roce 915 na místě staršího kostelíka založeného sv. Metodějem (zjevně jde o ohlas barokních historiografů, byť ti nejsou citováni). Z popisu stavby stojí za zmínku domněnka, že třetí okno na jižní stěně nad kruchtou má stejný tvar jako ostatní dvě a bylo později jen zúženo. Závěrem svého textu určují Podlaha se Šittlerem oltářní menzu jako gotickou, a to na základě jejího profilu.

V roce 1903 se znovu ke stavební podobě kostela Lehner vrátil ve svém prvním díle monumentální práce o románském umění v Čechách.[23] Svatoklimentský kostel srovnal s farním kostelem ve Starých Butovicích (dnes Praha – Jinonice) a podle jeho polohy vůči bazilice sv. Václava dovodil, že stál již hluboko v 11. století. Tím se podobně jako už Zap postavil proti Rohnově ztotožnění kostela sv. Klimenta s kostelíkem Panny Marie a sv. Jiří, který podle Pešinovy zprávy měl založit kanovník Zbudek. Takové založení by podle Lehnerova názoru bylo již příliš pozdě (obr. 19). 

Na říjnovém zasedání vídeňské Centrální komise roku 1905 podal krátkou zprávu o nově objevených malbách Max Dvořák.[24] V souladu se Šittlerovými zjištěními mluví o třech registrech. Jezdce v apsidě popisuje jako souboj (ein Reiterkampf). Zmiňuje se také o postavách ženských světic v pozicích orantů, čímž nepochybně míní kruhové medailony. Nachází se prý na jižní, severní i západní stěně, ale jen dvě jsou dobře dochované. Tři obrazy středního registru stěny jižní identifikuje jako scény z legendy o sv. Klimentovi. Nahoře spatřuje stojící postavy světců, ovšem s poškozenými vrchními částmi. Malby Dvořák datuje do druhé poloviny 11. století a hledá v nich „vliv římského umění“. Žádal kompletní odkrytí maleb a jejich fixaci, přičemž neměly být žádným způsobem rozšiřovány.

Lehnerův projekt dospěl roku 1907 do svého třetího a nejobsáhlejšího dílu, kde autor pojednal i veškeré tehdy známé románské nástěnné malby. Nově objevené malby staroboleslavské zde pochopitelně dostaly poměrně velký prostor.[25] Lehner obsáhle popisuje okolnosti jejich objevu a odkrytí. V apsidě určuje postavy stojících apoštolů, včetně sv. Petra s atributem klíčů. Konchu viděl ještě zcela zabílenou. Postavy v medailonech určil jako různé životní etapy sv. Ludmily: postava s žezlem a jablkem měla představovat světici v rozkvětu mládí, postava s ratolestmi naopak oslavenou mučednici. Existenci přinejmenším třetího medailonu ignoruje. Podobně jako Šittler však správně určuje všechny tři legendární scény ze života sv. Klimenta. Tři postavy ve svrchním pásu, čitelné pouze po pás, nijak neurčuje. Scénu v horním registru západní stěny identifikuje pouze jako „rodinný výjev“. Na severní stěně prý střední pásmo „vyplňuje nástěnný obraz novějšího původu.“ V horním registru předpokládá jednotlivé postavy jako na jižní straně, ty však prý až na nepatrné stopy zmizely. Malby Lehner datuje na základě vysoké kvality jejich provedení „na úplný sklonek románské doby“, což patrně v jeho chápání znamená 13. století (obr. 20, obr. 21, obr. 22, obr. 23, obr. 24).

V roce 1908 se Josef Braniš zaměřil na vyvrácení Pešinových názorů na rané založení Staré Boleslavi ještě za knížete Vratislava I., přičemž část své kritiky zaměřil i na Podlahu se Šittlerem.[26] Zmiňuje při tom i kostelík sv. Klimenta, o němž se domnívá, že stál již v době, kdy zde stál kostel sv. Kosmy a Damiána, tj. v Boleslavově době. Mluví o tom, že toto lze potvrdit archeologicky, konkrétní důvody však neuvádí. Braniš však rozhodně odmítl ztotožnění kostelíka sv. Klimenta s kostelem sv. Jiří zmiňovaným už Pešinou z Čechorodu, což v různé podobě akceptovali Prášek a Šittler. Stejně tak odmítá Pešinovu zprávu o založení jakéhosi kostela sv. Cyrila a Metoděje ve Staré Boleslavi již za panování Vratislava I.

Existenci kostelíka sv. Klimenta nemohl pominout ve svém obsáhlém díle zpracovávajícím dějiny Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi ani Justin. V. Prášek.[27] Přiklání se k tomu, že šlo o původní hradní kapli. Znovu uvádí zprávu o přenesení oltáře v roce 1417 i některé údaje Pešinovy a Balbínovy. Mluví o opravách a překlenutí kostela, k němuž prý došlo mezi lety 1854–1856 (mohl tedy mít k dispozici i nějakou regionální tradici). K objevu maleb dle něj došlo v letech 1899 a 1900, byť to protiřečí starším zprávám Lehnerovým a Šittlerovým. Malby Prášek klade do 10. nebo 11. století a přiklání se k Šittlerovu názoru, že šlo o hradní kapli.

V roce 1914 obrátil svou pozornost k malbám v kostele Antonín Matějček.[28] Tehdy pětadvacetiletý historik umění svatoklimentské malby vysoce hodnotí a řadí je k „nejdůležitějším památkám románského malířství nejen Čech, ale střední Evropy vůbec.“ Oceňuje také jejich autentický, nepřemalovaný stav. Všímá si zároveň zbytků renesančních maleb, které popisuje jako „zbytky hlav, postav, osamocené zlomky architektur, feston s ovocným zátiším (jablka, hrozny a révové listí), zlomek páskové voluty apod.“ Domnívá se, že v apsidě se nacházel obraz Krista v mandorle mezi postavami Panny Marie a sv. Jana. V nečitelných zlomcích předpokládá symboly evangelistů a anděly. Podobně jako Podlaha se Šittlerem zmiňuje i Matějček pozdější obraz Panny Marie, který tyto scény překryl. O zlomku dvou jezdců přiznává, že je nevyložený. Podle jeho názoru by mohl mít smysl alegorický (odvolává se v tomto na názor svého přítele Karla Maria Swobody).

Shodně jako Podlaha se Šittlerem popisuje Matějček také scény se sv. Klimentem. Na jedné straně sice mluví o čtvrtém nečitelném obrazu ve středním pásu jižní stěny, ale zároveň i o tom, že „zbytek pásu k stěně západní nevykazuje žádných obrazů“. Zachované linie prý mluví o tom, že zde byla ornamentální draperie. Na západní straně nabízí vedle Šittlerova vysvětlení, že zde pokračovaly scény legendy sv. Klimenta, také možnost, že se zde nacházela scéna donátorská. Ve středním pásu západní stěny předpokládal ornamentální drapérii. Taktéž se snažil rozeznat poškozený medailon po pravé straně západního vstupu a došel k tomu, že zde patrně byl překreslen jeden obraz přes druhý. Všiml si totiž mohutné hlavy, která se mu zdála být v rozporu s ostatními medailony. Charakteristicky mlčí o dříve navržené možnosti, že by se na severní stěně nacházel medailon čtvrtý. Medailony vykládá alegoricky a oceňuje v tomto Šittlera, který poprvé přišel s podobným výkladem. Matějček se takřka úplně vyhnul výkladu scén na stěně severní, které tehdy ještě pokrývaly zlomky maleb renesančních z roku 1601 a spokojil se s konstatováním, že zde bylo patrně podobné kompoziční členění jako na stěně jižní.

Oproti starším badatelům Matějček jako první zaměřil svou pozornost k technickým a stylovým aspektům maleb. Pomocí komparací s obrazy v rukopisech i na nástěnných malbách v jihoněmeckých oblastech dochází k tomu, že malby bude potřeba posunout do 12. století. Na základě slohové analýzy Matějček malby rozděluje na dvě skupiny – první tvoří kruhové medailony a složitý meandr, který je shora uzavírá, a druhou obrazy v apsidě a na jižní stěně. Jde prý o „díla dvou různých rukou, jedné tradice, různého však školení.“ Prvního malíře spojuje s byzantskými předlohami a shledává v jeho pojetí konzervativní přístupy odkazující ke starší malířské tradici vztahující se až k malířům školy v Reichenau. Naopak autor medailonů již podle jeho názoru ovládal konstrukční metody poloviny 12. století. Je prý proto pravděpodobné, že malíř medailonů maloval v kostele o něco později a své kompozice už údajně nanesl na ornamentální draperii. Časový odstup byl ovšem dle Matějčkova názoru malý, protože i v jihoněmecké oblasti pracovali podobně orientovaní umělci v polovině 12. století vedle sebe. Podle Matějčka patří staroboleslavské malby do „okruhu malířství salcbursko-bavorského“. Nejbližšími „příbuznými“ mají být malby klášterního kostela v Prüfeningu. Implicitně tak boleslavské malby datuje do druhé poloviny 12. století, což zůstává dodnes v platnosti.

V témže roce, kdy psal o kostelu Antonín Matějček, probíhalo zde první odborné restaurování, které provedl od června do listopadu 1914 zkušený akademický malíř Gustav Miksch.[29] Ten vypracoval na svou dobu i pozoruhodně pečlivý článek, v němž celý postup dokumentuje – zde upozorníme jen na závěry, které měly a mají roli pro intepretaci stavební podoby kostelíka a intaktnosti maleb (více o tomto restaurování v příslušné sekci této zprávy). Zásadní je třeba Mikschův postřeh o červené borduře, která obloukovitě ukončuje výjevy na stěnách a naznačuje přítomnost již románského klenutí lodi. Mluví také o přítomnosti tenké vrstvy gotické malby, která už během středověku musela zakrýt dnes známou románskou vrstvu. Miksch si také při své práci povšiml na západní stěně zazděného „malého okna“ (výklenek s andělem) a zazděného přístupu na emporu z prvního patra. Byl také prvním, kdo mluví o místy pozoruhodně zachované modelaci tváří. Podrobně informuje, že lépe odkryl medailon v severním rohu západní stěny, přičemž se ukázalo, že postava drží srp a hůl – není jasné, zda Matějček, který ve svém soudobém příspěvku o Mikschově práci pochvalně hovoří, znal výsledky této třetí etapy, k níž došlo až na konci roku 1914. Miksch se ovšem podobně jako on domnívá, že kontury „pocházejí asi ze dvou kreseb“ – jednou má být velká hlava, druhá pak figura se zmíněnými atributy. V lunetě dveří odkryl Miksch „zbytek zajímavého ornamentu starého, sloužícího za uzavírací pás“ aniž však informuje o tom, zda jde ještě o součást románské vrstvy, v apsidě pak pozdější kvádrování, mezi nímž se nacházela „nevalně kreslená maska ženská a p.“. Díky fixaci benzínem, již si pochvaluje, získaly prý malby (nepochybně jen na nějakou dobu) skvělou jasnost.

Ještě během první světové války se k problematice podoby církevního areálu a hradu vyjádřil v německy psaném příspěvku Karel Buchtela.[30] Umístění hradu předpokládá na jih od kostela, v místech dnešní civilní zástavby. Snáší k tomu i údaje omezených archeologických sond.

V roce 1927 proběhl rozsáhlý průzkum kostela, při němž byla otlučena i omítka apsidy, což Karlovi Guthovi umožnilo zevrubně prozkoumat stavbu a důkladně ji změřil.[31] Bylo zjištěno, že románské zdivo se skládá z kvádříků ze žlutého pískovce, kladených na maltu ze žlutého písku. Spáry jsou románským způsobem podřezávány. Zároveň se odhalily stopy oprav – doplňky pomocí cihel, opukových i pískovcových kvádříků. Rohy byly částečně převázány velkými kameny. Na severní straně se pod dřevěnou, jemně profilovanou římsou objevilo opravené zdivo vysoké 75–93 cm a teprve pod ním se nacházelo zdivo románské. Východní štít je podle Guthova pozorování vyzděn z cihel, které pokračují do hloubky 80 cm od okapní římsy. Našla se zde malta s letopočtem 1857 (obr. 25). 

Při průzkumu v roce 1927 také došlo k objevu zazděného vchodu na západní emporu a Guth v této souvislosti poukázal na Zapovu zprávu o sešlé dřevěné kruchtě. Všiml si také stop po vstupu v prvním patře patrných v rozložení maleb na západní stěně. Připouští osekání severozápadního rohu, k němuž prý došlo nejspíše v baroku za účelem rozšíření průchodu mezi kostely (vedle baziliky se v těchto místech nalezly základy pilíře či hrany, což znamená těsné přisazení románské baziliky rohem ke přímo ke kostelu). Neobvyklou blízkost kostela sv. Klimenta a baziliky vysvětluje Guth existencí cesty, která se nacházela jižně. Vzhledem ke všem skutečnostem (umístění, rozměrů, šířky apsidy) se proto přiklání k tomu, že vznik kostela je poměrně pozdní. Už i na základě datace maleb (zná již Matějčkovu analýzu, kterou přijímá) jej datuje do druhé poloviny 12. století. Na základě objeveného vstupu na emporu prý šlo o kostel panský. Guth předpokládal existenci jednopatrové budovy na západ od kostela, která byla s emporou v kostele propojena pomocí visutého mostu. Na toto „šlechtické sídlo“ dle jeho představ těsně navazovala veřejná cesta, která bránila posunutí komplexu směrem na jih.

Guth také uvádí podrobnosti o výkopech v okolí apsidy kostela v roce 1927. Tehdy byla nalezena cesta dlážděná nepravidelnými kusy opuky promazaná zelenavým jílem. U ohradní zdi pod cestou se našly uhlíky, zvětralé a spálené kousky opuky asi v 8–10 cm široké vrstvě. Pod tím se nalezly zbytky hrobů orientovaných od západu k východu (obr. 26). 

Matějček se k staroboleslavským malbám ještě jednou krátce vrátil, a sice ve svém textu o románském malířství pro první díl Dějepisu výtvarného umění v Čechách. Malby tehdy již s jistotou datuje do doby „na rozhraní třetí čtvrtiny 12. věku“ a v zásadě opakuje svoje starší názory, které jen drobně rozvíjí. Určit medailony se nadále zdráhá a připomíná, že nevíme, kolik jich vlastně bylo. Vykládá je v každém případě alegoricky – především poukazuje na korunovanou personifikaci církve, která se objevuje v Prüfeningu a v karneru v bavorském Perschenu. S Prüfeningem srovnává i barevnost staroboleslavských maleb. Znovu opakuje i svůj názor o dvou autorských podílech.

Matějčkovy názory na malby byly rozhodující i pro další badatele. Dataci a slohové orientace malířů na Řezno, případně Salcburk, již nikdo nezpochybnil. Naopak Guthova analýza stavebního vývoje nebyla přijata bez výhrad. V roce 1939 se k datování svatoklimentského kostela postavil odlišně Václav Mencl. Opřel se přitom o srovnání prvních dvou etap baziliky sv. Jiří na Pražském hradě s kostelem sv. Václava ve Staré Boleslavi. Domníval se, že severní kaple sv. Václava dodnes obsahuje ve zdivu původní románskou apsidu a stavební etapu a kostel jako celek zachovává původní stavební dispozici z druhé poloviny 11. století.[32]

Ač neuvádí přesně proč, Mencl zároveň tvrdí, že v té samé době či krátce poté musela už vzniknout i kaple sv. Klimenta, jejíž první etapu datuje do doby kolem roku 1100. Tomu prý odpovídá „zjištění, že zaklenutí její lodi a výmalba jsou práce až dodatečné a že tehdy tu byl zrušen nejen rovný strop, ale i západní tribuna s původním vchodem“. Třebaže toto tvrzení skutečnosti zcela neodpovídá – odhalení maleb na severní straně kostela prokázalo, že tribuna zde musela být ještě v době vzniku maleb – následující autoři, především Anežka Merhautová, s tímto Menclovým tvrzením dále pracovali a dvě etapy vzniku kostela přijímali, přičemž se však snažili odstranit zjevné rozpory.

Mencl navíc svůj názor v žádném případě neopustil a dále jej precizoval a snažil se pro předpokládanou situaci najít vhodná srovnání. Tak je tomu i v příspěvku z roku 1947, v němž se snaží podrobněji dokumentovat zbytky nejstarší románské etapy v bazilice, kdy píše, že kostel sv. Klimenta s „největší pravděpodobností patří ještě století jedenáctému (což je případ obdobný kostelu sv. Petra v Poříčí nad Sázavou.“[33] Ještě později, v roce 1960, posunul stavbu kostela sv. Klimenta dále do 12. století, když došel k tomu, že v kostele se nachází nejstarší portál se dvěma ústupky v Čechách, který datoval do doby kolem roku 1130, čímž zjevně zafixoval i první stavební etapu kostela.[34] Hned za svatoklimentský kostel pak řadil ve vývojové stupnici portály kostelů v Dolních Chabrech a Albrechticích u Písku.

Znovu se k témuž problému vrátil ve svém článku o románských tribunových kostelech napsaném pro časopis Umění.[35] Také zde mluví o dvou stavebních fázích. V roce 1130 nebyl prý kostel ještě sklenut, k tomu mělo dojít až kolem roku 1180. Nově už Mencl nemluví o odstranění tribuny. Ostatně tentokrát již zohlednil skutečnost, že v malbě severní stěny se rýsují stopy schodiště. Podle jeho názoru bylo dřevěné a sestupovalo až k oltáři (obr. 27). 

Vraťme se ale ještě do konce 40. let, kdy kostel sv. Klimenta zahrnul do svého soupisu údajů k boleslavským církevním stavbám knihovník Karel Zuman.[36] Shrnul tehdy dosavadní informace, k nimž však místy dodal i řadu vlastních zjištění a pozorování. Mluví tak například o tom, že při odhalení omítky při průzkumu v roce 1927 „bylo viděti požárem ožehnuté a hodně zničené románské řádkové zdivo opukové i cihelné kusy zdiva, jimiž byla apsida opravena po r. 1640.“ Zuman tento údaj spojil s údaji z kapitulního archivu, které podrobně prošel. Z toho samého zdroje přinesl údaje o opravách kostela v 17. a 18. století, které citujeme výše. Z hlediska stavebního vývoje přijal Zuman řešení Guthovo (panský kostel), ovšem dodal, že stavebníkem mohl být přímo panovník.

Malby ve staroboleslavském kostele nemohl pochopitelně pominout ve svém korpusu české románské nástěnné malby Jiří Mašín.[37] V datování stavby se přiklonil k Menclově řešení a její vznik klade už do doby kolem roku 1100. Malby, jak prozrazuje jejich kompozice, pak měly podle Mašínova názoru vzniknout až po zaklenutí kostela v druhé polovině 12. století. Mašín malby důkladně popisuje, přičemž se při určení svatoklimentských scén odvolává především na Šittlera a jeho výklad římského breviáře. Medailony podle Matějčka i Šittlera chápe alegoricky a poznamenává, že je „nelze zatím ztotožnit s určitými představami theologicko-filosofickými, oblíbenými to náměty v téže době“. Proti ztotožnění korunované ženy s jablkem a žezlem s Církví prý mluví její podřadné umístění v kostele. Mašín přejal i názor o překrývání dvou kreseb v pravém medailonu na západní stěně. Z hlediska slohového přijímá řešení Matějčkovo (Prüfening), staroboleslavské postavy (zejména medailony) však již mohl nově srovnat i s postavami západního chóru salcburského kláštera Nonnberg. Malíř českých maleb byl však podle Mašína podstatně konzervativnější. V rámci tehdy panujícího chronologického rozdělení maleb v Prüfeningu se proto český historik umění přiklonil k tomu, že příbuznost mezi staroboleslavskými malbami a prüfeningskými existuje spíše s „mladší“ vrstvou (tj. obrazy v křížení, tehdy datované kolem 1160) než s jednotlivými chóry (tehdy byl východní chór datován kolem 1130). Na tomto základě malby datuje malby v kostele sv. Klimenta do třetí čtvrtiny 12. století (obr. 28). 

Mašín se k nástěnným malbám ve Staré Boleslavi krátce vyjádřil ještě při dvou příležitostech, nejprve v roce 1977 pro německy psaný svazek Romanik in Böhmen, kde v řadě autorů nahradil původní autorku Hildetraud Bachmannovou, která předčasně zemřela a svůj příspěvek nedokončila,[38] později pro obdobný svazek projektu Dějin českého výtvarného umění tentokráte koncipovaného domácími badateli.[39] V těchto krátkých zmínkách se drží svých starších názorů z roku 1954. Za zmínku stojí snad jen jeho zdůraznění „extrémní“ geometrizace postav v kruhových medailonech a způsob jejich konstrukce (použití kružítek a čtvercové sítě).

S rozpornými názory na stavební vývoj kostela (Guth vs. Mencl) se v roce 1971 v rámci své obsáhlé práce o románské architektuře pokusila vyrovnat Anežka Merhautová.[40] Poněkud klopotně odmítá Menclovu tezi o dvou stavebních etapách tím, že dochází k závěru, že kostel nemohl být vzhledem k malbám v roce 1180 zaklenut (pominula přitom zprávu Mikschovu, kterou ve svém textu, stejně jako Matějčkovu ani necituje). Stavebně se jí kostelík zdá jednotný a jeho jednoduché portály srovnává s těmi, které se nachází v bazilice v Milevsku. Mohly tak na rozdíl od názorů Menclových vzniknout až po polovině století. Vítězný oblouk svou podobou Merhautové připomínal kostely sv. Jiří na Pražském hradě, v Řečanech či v Jakubu (vše spíš po polovině 12. století). Na tomto základě Merhautová proto klade kostelík „do doby kolem poloviny 12. století nebo do jeho třetí čtvrtiny.“ Vzhledem k zasvěcení nevylučuje, že tento kostel mohl nahradit nějakou starší stavbu nebo vznikl její přestavbou. Půlkruhové ostění na západní stěně (výklenek s andělem) pokládá za okno osvětlující tribunu (patrně tak vychází ze starších poznámek a nereflektuje výsledky restaurování v roce 1961). Kostel sv. Klimenta je podle Merhautové tribunovou panskou stavbou příslušící k paláci umístěném na jeho západní straně.

Merhautová se k problematice kostela sv. Klimenta vracela a své názory přehodnocovala. Nejprve malby zmínila v německy psané knize o středoevropském románském umění, kde se snažila medailony určit jako Ecclesii a Sophii-Sapientii.[41] Poté to však zavrhla a v obsáhlém příspěvku pro časopis Umění se pokusila určit medailony jako korunovanou Filozofii (na jižní stěně) a její tři družky, personifikace svobodných umění kvadrivia (předpokládala někdejší existenci čtyřech medailonů).[42] Analogie pro tento názor snesla spíše volné. Pokusila se určit i malby na severní stěně, kde už znala postavu biskupa. Ta ji vedla k tomu, že zde nepokračovala svatoklimentská legenda, ale byl zde nějaký další legendární cyklus. Dle jejího názoru mohlo jít o scény ze života Cyrila a Metoděje. V tomto smyslu předpokládala i to, že malby jsou výsledkem úsilí knížecího donátora. V témže příspěvku Merhautová také přehodnotila i svůj starší názor na to, že kostel zůstal neklenutý i v době vzniku maleb a předpokládala jeho pozdější zaklenutí. Nadále přitom předpokládá dvě jeho fáze (obr. 29, obr. 30, obr. 31).   

Zmínka o kostele i jeho výmalbě pochopitelně nemohla chybět ve společné monografii o českém románském umění napsané spolu s Dušanem Třeštíkem. Merhautová zde opakuje své názory a inzeruje výsledky svého článku v časopise Umění.[43]

Nejobsáhlejším textem, který k malbám dosud vznikl, je však rigorózní práce Marcely Stránské z roku 1978. Tu navíc na kvalifikační práci neobvykle doprovodil i velký soubor kvalitních černobílých fotografií. Stránská podrobně analyzuje malby a prochází starší literaturu k nim.[44] Mohla se zároveň opřít i o restaurátorský průzkum z let 1960–1961, který provedli Milada Sukdoláková, Dagmar Kašparová a Jiří Blažej. Výsledky tohoto průzkum v práci přetiskuje jako přílohu na konci práce. Zásadním zjištěním byl poznatek, že románským malbám předchází v kostele další fáze, která kostel sice nechala v interiéru neomítnutý, ale barevnými pruhy vyznačila vítězný oblouk a některé architektonické prvky. Teprve v druhé fázi se přistoupilo k omítnutí kostela a pořízení nákladných maleb. Restaurátoři se domnívali, že skutečně podle Menclovy hypotézy došlo k druhotnému zaklenutí původně plochostropé lodi. Zde je k tomu vedly nějaké nálezy na dnes obtížně přístupné půdě, však jejich text neuvádí. Stránská to shrnuje takto: „O dodatečném vsazení konzol pod klenebními pasy svědčí vedle restaurátorského nálezu i odlišné a jednodušší profily konzol než jaké má římsa ukončující dvojité odstupnění apsidy.“[45]

Stránské práce zároveň osvětlila některé detaily výmalby. Ukázalo se, že třetí menší okénko nad kruchtou bude soudobé s malbami, protože se v něm nachází stěží patrná kresba malého anděla. Pro malby ve spodním registru apsidy se Stránská pokusila najít srovnání a ukázala zajímavou paralelu v podobně umístěných kresbách v apsidě krypty katedrály v Aquileji. Podle přetištěných fotografií je jasně patrné, že jeden z jezdců byl muž – souboj o němž mluví už Dvořák však fotografie jednoznačně nepotvrzují. Stránská upozornila na sousední sedící postavu, pro niž však také nemá vysvětlení. S tímto pásem maleb v apsidě se pokusila spojit akvarelovou kopii zachovanou v pozůstalosti Jana Květa, tu se nám však podařilo určit jako úsek malby na empoře kostela v Kondraci. Stránská se podrobně zabývala i identifikací medailonů, které měly prý představovat Ecclesii, Matku Boží moudrosti a Pannu Marii služebnici Jeruzalémskou. U svatoklimentských scén poukázala na cennou komparaci v podobě antependia s legendou sv. Klimenta z katalánského Taülu z počátku 13. století (dnes v Katalánském muzeu umění v Barceloně).

Na konci 90. let 20. století proběhl ve staroboleslavském areálu i rozsáhlejší archeologický průzkum, jehož závěry shrnul obsáhlý soubor příspěvků editovaný Ivanou Boháčovou. Část průzkumu se zaměřila také na kostel sv. Klimenta. Byla podrobně zmapována podoba jeho podlahy a zároveň archeologové provedli i tři sondy pod ní (obr. 32).[46]  

Největší byla vyhloubena v jihozápadním rohu, další dvě pak zhruba ve třetině délky lodi, jednou u jižní zdi, jednou uprostřed. První dvě sondy odhalily základy kostela, přičemž se „nepodařilo zjistit žádné jednoznačné doklady toho, že by kostel mohl být konstrukcí vzniklou ve více stavebních etapách.“ Nejasné ovšem zůstávají důvody masivního založení kostela (velmi široké základy především u západní zdi) a jiných anomálií (drobné zbytky maltoviny, snad doklady starší stavební aktivity poblíž kostela). Významný byl nález kusu profilované hlavice, která odpovídá svou podobou hlavici druhotně použité jako patka sloupu v kryptě kostela sv. Václava. Nalezla se v základu, což znovu naznačuje, že kostel sv. Klimenta je (ve své stávající kamenné podobě) mladší než vedle stojící bazilika. Boháčová se proto domnívá, že kostel mohl vzniknout nejpozději v průběhu první poloviny 12. století (obr. 33).

V rámci téhož svazku se na základně objevu základů dalšího kostela v areálu někdejšího hřbitova vrátil historik David Kalhous ke zprávě citované již Pešinou z Čechorodu, že probošt boleslavské kapituly Zbudek zde měl založit jakýsi nový kostel Panny Marie a sv. Jiří. Ten, jak bylo uvedeno výše, spojil Pešina se sv. Klimentem. Kalhous dokládá, že tato zpráva je patrně relevantní a založení je pravděpodobné. Kalhous navrhuje, že zmíněnému kostelu patří nově objevené základy.[47]

Naposledy se k boleslavským malbám obsáhle vyjádřila Zuzana Všetečková, která v poměrně obsáhlém katalogovém hesle své knihy o středočeských nástěnných malbách spojila své síly s Marcelou Stránskou.[48] Do jejich příspěvku se tak dostalo mnohé z nepublikované Stránské dizertace na téma těchto maleb. Autorky už mohly pracovat s kompletně odkrytým souborem včetně postavy biskupa na severní stěně lodi, která předchozím generacím badatelů zůstávala dlouho skrytá. Identifikují ji jako sv. Klimenta. Medailony určují s jistými pochybnostmi jako obraz Církve (korunovaná postava), Synagogy (postava s ratolestmi) a Smrti (postava se srpem). Již nepředpokládají, že by problematický třetí medailon byl kompozitem dvou vrstev. Postavy v nejvyšším registru jižní stěny hypoteticky spojují se scénou nasycení 5000 lidí, podle maleb v Pürggu a Friesachu. Pro malby v nejvyšším registru protější severní stěny na základě úvah restaurátorů navrhují scénu přenesení světcova těla. Identifikaci mají však za velmi nejistou. Malba na západní stěně má představovat buď scénu donátorskou nebo jednu ze scén z legendy sv. Klimenta, v níž se mluví o nálezu světcova těla v obydlí na dně ustoupivšího moře. V 60. letech odhaleného anděla v nice západní stěny spojují se sv. Michaelem. Coby slohová východiska maleb určují autorky salcburský Nonnberg a řezenský Prüfening. Zároveň však vyzdvihují i vazby na prostředí italské, a to do té míry, že dataci maleb odvozují od italské cesty Vladislava II. v 60. letech 12. století. Svou roli mohli v tematice maleb (a zasvěcení kostela) prý hrát i Vladislavovy kontakty s Byzancí a Kyjevem, kde se ostatky sv. Klimenta tehdy také nacházely.

Poznámky