Restaurátorský průzkum kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi

Popis nástěnných malebKostel sv. klimenta a jeho malby v pramenech a sekundární literatuřeHistorické restaurátorské zásahyTechnika malbyStav nástěnných malebPoužitá literaturaPrůzkumové metody Dokumentace

Popis nástěnných maleb v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi

V románském kostele sv. Klimenta na staroboleslavském hradišti se do dnešních dnů dochovala významná část originální nástěnné výmalby, která umožňuje pokusit se o rekonstrukci původního stavu a zároveň si učinit představu o typických či standardních prvcích nástěnné výzdoby v tehdejších sakrálních prostorách.

Nejvýznamnějším místem z hlediska funkce a potažmo i pozornosti diváka je oltářní prostor – apsida zaklenutá konchou (polovina kupole) (obr. 1). Malba v konše je téměř zcela ztracená, na základě dobou vzniku nepříliš vzdálených paralel (kaple sv. Kateřiny ve Znojmě, kostel sv. Petra a Pavla v Albrechticích nad Vltavou) lze téměř s jistotou předpokládat, že zde byl vyobrazený Kristus Pantokrator, trůnící na duze, obklopený svatozáří ve tvaru mandorly (obr. 2).  

Mandorlu mohly dále obklopovat i tradiční symboly evangelistů – orel, býk, lev a anděl. Fragment bosé nohy v pravé části konchy naznačuje, že zde byly přítomné i postavy přímluvců – Panny Marie po Kristově pravici a sv. Jan Křtitel po jeho levici (právě k jeho postavě nejspíš patřila bosá noha). Šlo tak o charakteristickou sestavu nazývanou řeckým slovem deésis. Od vítězného oblouku dělil námět v konše silný purpurový pás.

Půlkruhové stěny apsidy jsou rozděleny do tří horizontálních pásů. V horním, rozděleném dvěma románskými okny do tří segmentů, je vyobrazeno dvanáct postav apoštolů ve třech skupinách po čtyřech. Stojí na půdě znázorněné dvojitým bílým a žlutým páskem. Nejlépe se dochovala skupina prostřední, u níž se lze pokusit i o identifikaci postav na základě typické fyziognomie (obr. 3). 

Postava vpravo by mohla představovat sv. Pavla s rovným vousem ve světlém plášti s tmavým spodním šatem. Vedle něj je zřejmě zobrazen sv. Petr v zeleném plášti s tmavým spodním šatem, který drží v levici knihu a v pozdvižené pravici nejspíše svůj atribut – klíč. Další figura asi představuje mladistvého sv. Jana s otevřenou knihou v levici, zeleným pláštěm a bílým rouchem. Postava vlevo, z celé čtveřice nejvíce poškozená, by měla vedle Jana a Petra znázorňovat sv. Jakuba, čemuž ovšem neodpovídá mladistvý typ bezvousé tváře.

Ze čtyř apoštolských postav v severní části pásu je nejlépe dochovaná druhá zkraje. Kromě obličeje s čitelnou kresbou očí, nosu i úst vidíme živě gestikulující ruce: pravicí se postava v gestu komunikace obrací k vedle stojícímu apoštolovi, mezi ukazovákem a palcem levice snad figura kdysi svírala svůj atribut. Ze čtveřice na jižní straně jsou rozpoznatelné pouze fragmenty draperie dvou postav blíže k okénku. Celý pás je na obou koncích flankován malovanými purpurovými sloupky s jednoduchou patkou, entazovaným dříkem a krychlovou hlavicí, které zdobí vnitřní plochu ústupku, jímž je celá apsida odsazena od lodi kostela (obr. 4).

Horní a střední etáž maleb odděluje purpurový, bíle lemovaný pás. Střední pás se ovšem dochoval jen omezeně a dosud čitelné fragmenty nedovolují spolehlivou identifikaci někdejších scén. Nejlépe viditelný je kůň, kráčející směrem od středu kompozice, vyobrazený lehce severně od osy apsidy. Z jezdce je dnes vidět pouze v náznaku levá noha a obrys jeho krátké suknice. Polohu rukou již rozeznat nelze. Kůň červenohnědé barvy je opatřen okrovým postrojem. Proti tomuto koni stojí na obrazu další oř, tentokrát bělouš. Z něj ovšem zůstal pouze fragment hlavy s patrnou uzdou, do pramenů rozčesanou hřívou a diagonálně vytrčená pravá zadní noha. Vše naznačuje, že malíř usiloval o to zachytit tohoto koně v cvalu. Někdejší postavu jezdce, byla-li vůbec přítomna, dnes nelze rozeznat – původní malbu nahradila omítková plomba, jež zacelila vertikální prasklinu ve zdivu, která malby v těchto místech zcela zničila. Figurální scény pokračovaly i za druhým koněm, kde kdysi stávala postava, z níž jsou dnes patrné pouze zbytky široce rozkročených nohou.

Jižně od osy apsidy najdeme zbytky postavy, z níž je dnes bez potíží indentifikovatelná pouze obnažená pravá noha. Pozice levé nohy je nejasná: buď je zobrazená paralelně s nártem pod chodidlem pravačky, nebo je fragmentárně dochována v nejasných liniích ve výši kolene pravé nohy a naznačuje stoupání postavy po schodech. Na jižní straně je viditelných pouze několik okrových linií a větší purpurová souvislá skvrna – nelze z nich však usuzovat na původní tvary nebo náměty.

Také pás s těmito dnes prakticky ztracenými scénami byl po obou stranách flankován malovanými sloupy. Dochován je ten severní tvořený okrovými liniemi. Z jižního sloupku se nezachovalo nic. Celým tímto pásem maleb prochází někde lépe, někde méně viditelná ortogonální síť, která sloužila k přenosu návrhové kresby z kartónu či vzorníku ve větším měřítku na stěnu (obr. 5). Jinde v kostele se s ní nesetkáváme. To by mohlo znamenat, že zde zobrazené výjevy byly vysoce specifické a dílna neměla zkušenosti s jejich kompozicí, kterou navíc bylo potřeba umístit na zakřivenou plochu apsidy. Proto byly vzorníkové či návrhové kresby přeneseny na stěnu pomocí sítě.

Spodní etáž je od prostřední oddělena pásem, tvořeným šesti pruhy vymezenými purpurovými liniemi, z nichž horní je bílý a má symbolizovat zemi (například kopyta dobře dochovaného koně tento pásek překrývají, jako by na něm stály). Spodní část stěny zdobí pro nástěnné malby typický iluzivní závěs neboli kortýna. Draperie závěsu dnes již není viditelná, sporadicky se dochovaly také obloučky naznačující uchycení závěsu na dělící pás, který tak tvoří jakousi garnýž. 

Nástěnné malby pokrývají i všechny tři stěny lodi kostela a s největší pravděpodobností se kdysi nacházely i na klenbě, jejíž dnešní podoba je ovšem teprve z poloviny 19. století. I stěny lodi člení malované horizontální pásy. Překvapivé nicméně je, že nejspodnější pás na jižní stěně nenesl pravděpodobně žádnou výzdobu, případně se po ní nedochovala žádná stopa. Je ovšem možné, že malby v těchto místech počítaly s nějakou lavicí. Malbu nese až teprve druhý pás od země, ve výši očí, jenž je pojednán obdobně jako spodní pás apsidy, tedy iluzivní malovanou zavěšenou kortýnou. Tentokrát se z ní dochovaly vedle dobře patrných girland zespodu „připnutých“ k dělící vodorovné liště také okrové záhyby draperie tvořící jednoduché vějíře paralelních skladů (obr. 6). 

Nad horizontálním dělícím pásem, který má obdobnou skladbu jako pás v apsidě, se ve třetí etáži nachází tři scény z legendy titulárního světce kostela, sv. Klimenta. Jednotlivé výjevy odděluje jednoduché architektonické orámování, zdobené střídavě stupňovitým a vlnovkovým dekorem. Postavy stojí na nejvyšším bílém pásku dělící lišty a zpravidla jej překračují, čímž je dosaženo iluze zasazení postav do mělkého, pouze naznačeného prostoru. Pozadí, jímž se scény uzavírají bezprostředně za vyobrazenými figurami, tvoří jednolitá, zeleno-modrá plocha.

Vlevo, vedle vítězného oblouku, začíná legendické líčení scénou vyhnání sv. Klimenta na Krym římským městským prefektem (či podle jiných verzí přímo císařem Trajánem) (obr. 7, obr. 8).  Vládce sedí na vyvýšeném trůně, s jednou nohou opřenou výše než druhou, dle staré antické tradice zobrazování hierarchicky vysoce postavených osob. Natáčí se ke světci a gestem pravice jej vykazuje do vyhnanství na periferii říše. Oděn je v bílý, náročně řasený plášť. Po jeho pravé straně stojí figura služebníka s téměř nedochovaným obličejem, oblečená v krátký šat (který charakterizuje všechny postavy cyklu kromě Klimenta a osoby na trůnu). Služebník svou pravicí patrně napodoboval gesto prefekta či císaře, ale jelikož vlastní ruka s prsty dnes není dochována, nelze mít v této věci jistotu. Před trůnem stojí monumentální, vznešená světcova postava. Hlavou s dobře zachovanou vnitřní kresbou se Kliment obrací ke vládci, zatímco trup a nohy se již vytáčí opačným směrem, jako by již byl připraven na cestu. Tato lehká rotace dodává jinak statické postavě na vnitřní dynamice a živosti. Dlouhý bílý plášť se bohatě řasí a malíř draperii v jejích hloubkách zastínil již v podkresbě. Sv. Klimenta odvádí postava biřice, který se chápe světcovy levice a táhne ho pryč od trůnu, směrem ven z první scény. I tato postava levicí výrazně gestikuluje na znamení probíhající komunikace. Její krátký pláštík končící nad koleny má purpurově růžovou barvu a člení jej záhyby shodného pojetí, jako je draperie světcova.

Prostřední výjev vyobrazuje zázrak sv. Klimenta mezi zajatými, v dolech pracujícími křesťany (obr. 9). Aby uhasil žízeň nebohých vězňů, prosil Boha v modlitbách tak dlouho, než se mu podařilo nalézt pramen čiré vody, vyvěrající ze skály, na níž stál Boží Beránek. Při levém okraji scény stojí mohutná figura světce s kněžskou tonzurou na hlavě, zachycená jak ukazuje směrem k Beránkovi. Ten stojí na homolovitém návrší a zpod nohou mu prýští pramen čiré esovitě stékající vody. Zprava scéně přihlížejí dva křesťanští zajatci, vyobrazení v částečném zákrytu, což náznakově prohlubuje obrazový prostor. Obě postavy jsou oděny do bílých krátkých plášťů, končících nad koleny. Přední ukazuje levicí na Beránka a v pravici drží přes rameno opřený důlní nástroj – krumpáč. Zadní postava je viditelná pouze částečně, je stejného obličejového typu jako přední a svoji levici pozvedá v gestu naslouchání či přijímání.

Třetí scéna je nejdramatičtější a nejepičtější. Zobrazuje mučednickou smrt sv. Klimenta (obr. 10). Na moři a s tmavomodrou oblohou v pozadí pluje loď Klimentových katanů ztvárněná ve tvaru bárky. Její boky tvoří horizontální prkna růžové až tmavě purpurové barvy. Kolem středního stěžně, který je lanovím upoután k přídi i zádi lodi, se obtáčí skasaná bílá plachta. Na přídi i na zádi lodi jsou upevněna vesla, částečně ponořená do vody. Na lodi se nacházejí čtyři postavy. V druhém plánu je to průčelně vyobrazená figura v zeleném plášti s helmovitou pokrývkou hlavy, která ale může symbolizovat i korunu či knížecí čapku. Vedle ní stojí pozoruhodná postava z profilu vyobrazeného muže pijícího z čutory. Přes bok lodi se naklánějí dvě postavy katů, kteří spouštějí Klimenta do vody. Muž vpravo je oděn do růžového šatu a oběma rukama drží spodní lem Klimentova pláště. Pomocník vpravo na přídi má na hlavě typický špičatý klobouk, který se v průběhu 12. století stále častěji začal používat pro Kristovy údajné nepřátele – Židy.  Muže malíř zobrazil v  šedém šatu, jak oběma rukama drží Klimenta za pravici a spouští jej do moře. Postava sv. Klimenta se dochovala pouze v náznaku, lépe jsou viditelné sklady spodní části jeho pláště, pouze v obrysech pak hlava a vlasy. Na krku má zavěšenou velkou trojzubcovou kotvici, která jej stahuje do hlubin. Kompozice výjevu je doplněna v horním levém rohu fantaskní tváří větru, dujícího do plachet (obr. 11), v protilehlém rohu pak pravicí Boží podloženou křížem, která umírajícímu mučedníkovi žehná.

Směrem k západu pak kdysi začínala vestavěná dřevěná kruchta, což se projevuje změnou koncepce: na legendické scény navazuje pole, v němž jsou patrné opět zbytky malovaného závěsu (z hlediska diváka stojícího na kruchtě jde o nejnižší, přízemní, pás maleb). Mění se také lišta, která od sebe odděluje jednotlivé etáže. Namísto několika barevných proužků ji nyní tvoří původně snad zelená zalamovaná meandrující páska na purpurovém pozadí, orámovaná shora bílým a zespoda okrovým pruhem.

Svrchní etáž maleb na jižní stěně vymezuje široký dělící pás, složený z řady proužků fialové, bílé či modré barvy, a půlkruh novodobé klenby, která nicméně téměř přesně opakuje tvar klenby starší, možná dokonce původní. To potvrzuje neporušená kompozice maleb, která rovněž počítá s lunetovým tvarem, původně jen o málo vyšším. Stěnu v tomto pásu prolamují dvě úzká, půlkruhově zaklenutá okna s dovnitř se rozevírající hlubokou špaletou, vpravo se pak nachází okénko menší, které se dovnitř otevírá obdélným otvorem. Vzhledem k dnes jen v obrysu dochované drobné malbě anděla, kterou se podařilo najít na jeho špaletě víme, že okénko je původní. Mělo nejspíš osvětlovat prostor empory.

Pozadí horního výjevu tvoří modrá plocha (obr. 12). Do tří ploch oddělených okny malíř vepsal trojici postavy, z nichž zejména tu prostřední lze charakterizovat jako monumentální. Jde o průčelně stojící figuru starce s široce rozpřaženýma rukama. Oblečen je v původně zeleném plášti s širokými rukávci a v bílém spodním šatu. Dobře se dochovala zejména spodní část starcovy postavy. Zde lze rozeznat jak původní barevnost, tak bohaté řasení pláště paralelními a špičatými záhyby (obr. 13). Na pouze částečně dochovaném obličeji (malbu zde poškodilo osazení táhla, které pomáhalo v 19. století zpevňovat budovu) je vidět obrys široce otevřeného pravého oka a část bílého kníru obtaženého červenohnědou kresbou. Fragmenty původní malby v každém případě potvrzují, že malíř muže zobrazil s bílými vlasy a vousy (obr. 14). Na plochách vedle oken stojí další dvě figury, poněkud drobnější, které se přivracejí k ústřední postavě starce a vztahují k němu své ruce. Relativně lépe se dochovala postava vpravo, která má dodnes dobře patrnou hlavu. Podkresba obličeje vykazuje typické rysy – velké okrouhlé obrysy očí, výrazný přímý nos, jednoduchý tvar uší a hnědé vlasy. Z dalších prvků lze pak zmínit už jenom fragment inkarnátu dokládající původní polohu vztažené ruky a bosá chodidla, přesahující dělící lištu. Z postavy vlevo jsou dochovány pouze fragmenty vnitřní kresby draperie pláště a dolní část spodního bílého šatu s ostře zalamovanými záhyby. Přes výrazné poškození se zdá, že i tato figura vztahovala ruce k ústřední figuře starce. Určit scénu není jednoduché – fyziognomie prostřední postavy Krista spíše vylučuje. Snad by se tak mohlo jednat o posvěcení sv. Klimenta sv. Petrem spolu s některým z jeho předchůdců, v jejichž prospěch se světec zprvu vzdal papežského úřadu.

Posledním výjevem na jižní straně je jeden ze tří medailonů s postavami, které se všechny původně nacházely v podkruchtí, v úrovni pásu, který je v lodi jinak pojat jako malovaná draperie. První z medailonů se dochoval poměrně dobře, vymezuje jej pás s ornamentem tvaru volné vlnovky a nese ženskou figuru (obr. 15).  Ta je vyobrazena z anfasu, s mírně rozpřaženýma rukama. Hlavu s podčesanými vlasy zdobí lomená koruna a obklopuje svatozář. Štíhlé tělo protáhlých proporcí je oděno v zelený přepásaný šat s výrazným okrovým (zlatým?) osovým lemem. Hruď a ramena postavy zakrývá pozoruhodný slavnostní trojdílný límec se zdobenými okraji. Draperie se skládá z paralelních hustých záhybů, které obkružují pravé koleno. Dochovalo se i šrafování zastíněných míst (spodní strana pravého rukávu). Na nohou má žena tmavohnědé boty, přičemž levá lehce přesahuje vnitřní okraj orámování medailonu. V levé ruce žena nese okrový kulatý předmět s převýšenou horní částí ukončenou křížkem, zjevně panovnické jablko. V pravici drží postava jednoduché žezlo ukončené trojlistem či křížem (vzhledem k poškození nelze rozeznat). Vzhledem k atributům a obsahu ostatních dvou medailonů předpokládáme, že jde o personifikaci Ecclesie – Církve.

K západní stěně původně přiléhala dřevěná tribuna, výše jejíž podlahy je dodnes patrná podle plomby, která zakryla výžlabek ve omítce. Pod stropem někdejší tribuny se táhne až z jižní stěny malovaný pás s meandrovým ornamentem. Uprostřed spodní pás maleb rozděluje původní půlkruhově zaklenutý portál západního vchodu. Dnes je záklenek zazděn, vstup má tedy průmět obdélníku, a na zazdívce malovaný překlad s patrně renesančním hlinkovým ornamentem. Na každé straně vchodu se nachází jeden medailon s vepsanou postavou. Svou velikostí i ztvárněním představují pandán medailonu na jižní stěně.

Medailon v jižní části západní stěny je ze všech tří dochován nejlépe. Vymezuje jej poměrně úzké orámování vyplněné ornamentem ve tvaru cik-cak skládané pásky (obr. 16). Uvnitř stojí opět ženská postava zobrazená z přísně symetrického anfasu. Má na sobě modrý spodní šat bohatě pročleněný drobnými záhyby, přecházejícími místy v jemné šrafování. V ose postavy splývá zlatá zdobená štola. Svrchní plášť je bílý a patří k nejlépe zachovaným partiím maleb v rámci celého kostela. Ve spodní části se rozevírá, zatímco horní část postavy halí v podobě jakési peleríny, bohatě ornamentálně a symetricky řasené. Osový závěs spadající zpod krku postavy má formu trubicové kaskády s ostře zalamovaným spodním okrajem. Hlavu má postava zavinutu do roušky typické pro vdané ženy, která se zdá být organicky spojena s šatem. Přísně frontální tvář opakuje rysy známé již z jiných částí maleb – velké, okrouhlé, výraznými liniemi ztvárněné oči a silný nos. V rozpřažených rukách (které halí kromě bílého pláště a modrých rukávců šatu ještě přiléhavé rukávy nejspodnějšího odění) drží postava dvě snítky, v pravici s pěti květy, v levici se třemi velkými listy. Na identifikaci postavy se objevilo více názorů, ale vzhledem k protějšímu medailonu i atributům (ratolesti) se přikláníme k tomu, že jde o personifikaci Života.

Medailon na sever od západního vchodu je orámován stejně jako předchozí, ale na rozdíl od ostatních dvou se dochoval velmi špatně. Navíc se od nich odlišuje i svým obsahem (obr. 17, obr. 18). Postava do něj vepsaná má oproti dvěma předchozím nápadně deformované proporce – nadměrně velkou hlavu a robustní trup. Dřívější badatelé zde proto dokonce viděli dvě postavy namalované přes sebe, ale to současný průzkum maleb definitivně vyloučil. Postavu malíř nejspíš od počátku koncipoval coby deformovanou, což dokládá i výraz tváře – nápadně široká ústa s velkými rty a velkýma vytřeštěnýma očima. Patrně ženská figura je oblečena do přepásaného tříčtvrtečního pláště, z nějž nejspíš vyčuhovaly bosé nohy s výraznými prsty, které mohly přecházet až v pařáty (noha se bohužel dochovala pouze jedna, a i v tomto případě z ní zůstala jen podkresba). Zavinutí hlavy přecházející do jakési peleríny přes horní část trupu je podobné jako u předchozího medailonu. Oproti němu však postrádá přísnou symetrii a logiku – v horní části ze zavinutí vystupují cípy vytvářející dojem jisté neuspořádanosti. V pravé ruce drží postava srp a v levé snad dlouhé kopí. Vzhledem k těmto atributům půjde patrně o personifikaci Smrti. Podobně je Smrt totiž vyobrazena na iluminaci tzv. Utina evangeliáře z řezenského kláštera Niedermünster (kolem 1025) – coby bosá postava zahalená do neupravené roušky, která drží jako atributy zlomený srp a zlomené kopí (figura se nachází po levici Ukřižovaného a iluminace znázorňuje symbolickou porážku Smrti, proto jsou zde atributy na rozdíl od Staré Boleslavi zlomené) (obr. 19).  

Horní část západní stěny prošla v průběhu staletí stavebními proměnami, které se podepsaly i na rozsahu a stavu dochování nástěnných maleb (obr. 20). Původně nebylo ve stěně žádné osové okno, naopak se zde nacházel v jižní polovině výklenek a v severním koutě vstup, jímž se dalo s přilehlého proboštského (domu) vstoupit přímo na tribunu. Ke změnám došlo ve vrcholném středověku, zřejmě v důsledku zániku domu před západním průčelím kostela: V západní stěně bylo otevřeno velké hrotité okno a vybouraný stavební materiál (nesoucí fragmenty maleb) byl použit částečně na vyplnění výklenku a zazdění patrového vchodu. V další fázi bylo hrotité okno zmenšeno vestavbou okna segmentově zaklenutého. V tomto stavu byly malby nalezeny a takto se dostaly do literatury. Až během renovace kostela v 60. letech 20. století restaurátoři odstranili zazdívku vstupu v patře i niky v jižní části stěny. Zároveň zazdili také nepůvodní západní okno. Některé z fragmentů malovaných omítek, které byly nalezeny v zazdívce patrového vchodu a niky restaurátoři následně osadili na jejich původní místo na obnovené části západní stěny (to se týká zejména dekoru vnitřní špalety výklenku).

Do poměrně značné výše od podlahy někdejší tribuny dosahoval první pás, nesoucí opět malovaný drapovaný závěs. Svědčí o tom fragmenty záhybů okrové barvy, ale hlavně místy dochované obloučky závěsů kortýny zespodu na dělící pás, skládající se opět s řady barevně odstupňovaných proužků. Jedna z nejlépe dochovaných postav v celém kostele se nachází ve výklenku již ve středověku zazděném, což pomohlo zakonzervovat relativně dobrý stav malby. Jde nejspíš o postavu sv. archanděla Michaela, jemuž byly častěji zasvěcovány právě panské tribuny či západní chóry (obr. 21).  Figura je vyobrazena průčelně, nedochovala se její levá strana, poničená otevřením gotického okna, ani vnitřní kresba obličeje. Na malbě lze naopak dobře rozeznat vnitřní okrovou kresbu draperie bílého pláště, která tvoří bohaté vzorce spadajících řas a prověšených mís. Výrazným prvkem je opět široké přepásání. Výrazný prvek musely kdysi tvořit pestrobarevné perutě patrné na jediném dochovaném, pravém křídle. Pravou rukou archanděl žehnal, kdežto levou poněkud mechanicky položenou před tělem ukazuje na svou pravou stranu. Jeho hlavu obklopuje svatozář.

V západní lunetě se původně nacházela rozsáhlá, ale podle všeho jednotná scéna, tvořená řadou postav, které se natáčejí k centrálnímu výjevu (obr. 22, obr. 23, obr. 24). Co jím bylo, zůstává nejasné a neshodla se na tom ani dosavadní literatura. Na základě toho, že legenda sv. Klimenta na jižní stěně má jen omezený rozsah scén, a dalších svatoklimentských cyklů se domníváme, že se zde mohla nacházet buď scéna mše sv. Klimenta nebo některý z posmrtných zázraků. V prvním případě by obraz vytvářel přirozenou paralelu k liturgickému prostoru u oltáře na protější straně kostela, v případě druhém by cyklus přirozeně pokračoval a přecházel na severní stěnu. Na západní stěně by pak nejspíš bylo zázračné nalezení dítěte u Klimentova hrobu v chrámu na dně moře.

Bohužel, dochované figury a rozporná vodítka jsou k řešení této otázky nedostatečná. Vpravo z velké scény zůstala jen jediná celá figura. Jde o malého chlapce v bílém plášti, jehož vnitřní kresba je dnes ztracena. Hlavu má pokrytou čapkou či kloboučkem a hledí vzhůru směrem do středu kompozice. Z následujících postav se dochovaly již jen pouhé fragmenty. Až na první z nich, z níž lze rozeznat ještě červený plášť, dnes totiž zůstaly jen jejich nohy. Dvojice menších nohou se natáčí směrem ke středu a stejným směrem se kdysi patrně orientovala i dnes ztracená postava, která k nimi patřila. Nohy jiné z postav se dochovaly na fragmentu, který restaurátoři při renovaci v 60. letech osadili na stěnu v místě zazděného okna. Tato noha nejspíš patří důležité postavě ztracené scény, protože je poměrně velká a přesahuje do bílé pásky dělící lišty.

Na severní straně lunety se dnes nachází dvě postavy. Místo na další zabírá částečně profil někdejšího vchodu na tribunu. To, že se zde nezachovaly žádné fragmenty po někdejší figurální výmalbě, svědčí o původním uspořádání. Krajní z obou postav je ženská, oděná v dlouhý splývavý plášť, se zahalenou hlavou, lehce natočenou ku středu a s rukama před tělem, vytočenýma dlaněmi ven v gestu modlitby. Blíže ke středu stojí větší mužská figura s delšími rozevlátými vlasy, v krátkém plášti nad kolena a s gestikulujícíma rukama – pravice ukazuje vzhůru, zatímco levice opakuje gesto vedle stojící ženy.

V zazdívkách se kromě toho dochovala řada úlomků drapérií dalších postav. Z toho lze usoudit, že zde byly nejméně tři velké figury, jedna v zelených šatech, druhá v červených a třetí v nažloutlém rouchu. Postava v červených šatech měla před sebou položenou ruku s otevřenou dlaní v žehnajícím gestu. Tyto fragmenty jsme však neměli příležitost vidět na vlastní oči a museli jsme se spolehnout jen na nepřesné svědectví fotografií (obr. 25).

Nejméně jistoty máme ohledně výzdoby severní stěny (obr. 26). Ta byla dlouho překryta zbytky renesanční výmalby, které byly odstraněny až v 60. letech, kdy teprve byly odhaleny zbytky románských maleb. Už před tím navíc prošla většími stavebními úpravami, které narušily původní celek. Pro ten byla určující někdejší tribuna, která byla s lodí, respektive kněžištěm, spojena šikmým schodištěm přiloženým právě ke severní stěně, jejíž výmalba na schodiště reagovala. Až po lunetu je tedy stěna rozdělena výraznou diagonálou, opakující diagonálu poprsně či zábradlí někdejšího schodiště. I na tuto diagonálu byla původně zavěšena malovaná draperie, jak zřetelně dokazují dochované girlandy i ojediněle dochované fragmenty vertikálních řas. Nad touto diagonálou je stěna dekorována střídajícími se okrovými a červenými pásy. Z tohoto vzoru je nicméně při vítězném oblouku vertikálním pásem zdobeným žluto modrým cik-cak motivem vymezena obdélná plocha, nesoucí postavu neznámého biskupa (obr. 27, obr. 28).  Postavu takto identifikuje nízká mitra románského typu a dnes jen částečně dochovaná berla, kterou přidržuje v levé ruce. Dojem části předchozích badatelů, že muž má kolem hlavy svatozář, je podle všeho mylný.  Spíše než o světce tak půjde o pravděpodobného donátora maleb. Církevní hodnostář je oblečen do luxusního bohatého splývavého modrého pláště, ozdobeného typickým osovým lemem s křížkovým vzorem. Těsně nad terénem (boty opět přesahují dělící lištu) je patrné, že pod modrým pláštěm se nachází ještě zelený spodní šat. V pravici drží biskup dlouhou vertikální bílou nápisovou pásku, ovšem bez jakýchkoli stop po někdejším písmu.

Část stěny pod někdejším schodištěm zůstala prázdná. Výjimkou je fragment nejspíš jen štětcovou kresbou provedené figury umístěné napravo od původního vchodu. Zda jde o součást původní výmalby je dnes vzhledem ke stavu těžké rozhodnout. Spíš se zdá, že postavička s jakousi korunou či velkou pokrývkou na hlavě byla vytvořena dodatečně, jistě však ještě v románské době (obr. 29).

Lunetová zóna severní stěny doznala výrazné změny s druhotným proražením dvou segmentově zaklenutých oken (v symetrii s okny jižní stěny) i při osazení táhla, které poničilo také malby na jižní stěně (obr. 30, obr. 31, obr. 32, obr. 33). Scény lunety se tak dochovaly jen velmi omezeně. Měly asi výrazně narativní povahu, zdá se, že šlo o dvě scény, rozdělené jen volně architekturou, jakousi věží s cibulovou bání. V levé části se nachází skupina osob natočená právě ke věži, v níž malíř stínem patrně naznačil bránu či vstup. Jedna z figur vlevo, dnes z většiny zničená při proražení levého okna, má zjevně svatozář. Postavy dále vlevo od okna je těžké nějak od sebe rozlišit. Jedna z nich se patrně svýma v loktech ohnutýma rukama obrací směrem ke ztracené postavě se svatozáří. Více čitelná je figura, která zástup uzavírá zleva. V pravici drží dlouhý předmět připomínající veslo, mohlo by tak jít o lodníka.

Lépe na tom nejsme ani u skupiny postav napravo za věží s cibulovitou bání. Zde lze ze zástupu oddělit jen zcela krajní figuru vpravo. Jde o muže v červeném plášti, který si rukama ukazuje na hlavu. Patrně má jít o některý z Klimentových zázraků. V rekonstrukci maleb jsme se přiklonili k tomu, že obě scény představují nalezení a následné přenesení světcových ostatků do Říma. Zcela však nelze vyloučit ani možnost, že jde o výjevy odehrávající se před Klimentovým vyhnáním na Krym (nabízí se třeba zázrak s oslepením pohana Sissinia, který nechtěl připustit, aby jeho žena přistoupila na křesťanskou víru, a teprve když se za něj Kliment pomodlil, opět prohlédl) (obr. 34).

Jak již bylo řečeno, současná klenba pochází z doby po polovině 19. století. Z orámování všech tří malovaných lunet je nicméně patrné, že původní románská výmalba reagovala na obdobný klenební vzorec – tedy jedno pole křížové klenby bez žeber. Vzhledem k extenzivní výmalbě všech částí kostela je vysoce pravděpodobné, že i na klenbě se nacházela nástěnná malba. Na základě dobových analogií (kostel sv. Jiří na Pražském Hradě) i v kontextu ikonografie výzdoby se lze domnívat, že zde mohl být vyobrazen Nebeský Jeruzalém v podobě kruhové pevnostní architektury, asi s Božím Beránkem uprostřed. Nepravděpodobné jsou naopak postavy apoštolů, které se již nacházejí v apsidě a byly by tak v kostele vyobrazeny dvakrát.

Tyto webové stránky používají k poskytování svých služeb soubory Cookies. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů Cookies.
Nastavení Souhlasím
Souhlas můžete odmítnout zde.
×
Nastavení cookies

Zde máte možnost přizpůsobit soubory cookies dle kategorií, jak vyhovují nejlépe Vašim preferencím.

Technické cookies

Technické cookies jsou nezbytné pro správné fungování webové stránky a všech funkcí, které nabízí a nemohou být vypnuty bez zablokování funkcí stránky. Jsou odpovědné mj. za uchovávání produktů v košíku, přihlášení k zákaznickému účtu, fungování filtrů, nákupní proces nebo ukládání nastavení soukromí. Z tohoto důvodu technické cookies nemohou být individuálně deaktivovány nebo aktivovány a jsou aktivní vždy

Analytické cookies

Analytické cookies nám umožňují měření výkonu našeho webu a našich reklamních kampaní. Jejich pomocí určujeme počet návštěv a zdroje návštěv našich internetových stránek. Data získaná pomocí těchto cookies zpracováváme anonymně a souhrnně, bez použití identifikátorů, které ukazují na konkrétní uživatelé našeho webu. Díky těmto cookies můžeme optimalizovat výkon a funkčnost našich stránek.

Preferenční cookies

Preferenční cookies umožňují, aby si webová stránka zapamatovala informace, které mění, jak se webová stránka chová nebo jak vypadá. Je to například Vámi preferovaný jazyk, měna, oblíbené nebo naposledy prohlížené produkty apod. Díky těmto cookies Vám můžeme doporučit na webu produkty a nabídky, které budou pro Vás co nejzajímavější.

Marketingové cookies

Marketingové cookies používáme my nebo naši partneři, abychom Vám dokázali zobrazit co nejrelevantnější obsah nebo reklamy jak na našich stránkách, tak na stránkách třetích subjektů. To je možné díky vytváření tzv. pseudonymizovaného profilu dle Vašich zájmů. Ale nebojte, tímto profilováním zpravidla není možná bezprostřední identifikace Vaší osoby, protože jsou používány pouze pseudonymizované údaje. Pokud nevyjádříte souhlas s těmito cookies, neuvidíte v reklamních sděleních obsah ušitý na míru Vašim zájmům.