Legenda sv. Klimenta
Papež Kliment je jedním z nejstarších starokřesťanských světců. Předpokládá se, že v čele církve stál zhruba od roku 92 do roku 101, ale o jeho reálném životě toho víme jen velmi málo. I mučednický titul mu přisuzuje až pozdější tradice, doložitelná teprve koncem 4. století.
Podle první zmínky o Klimentovi z pera sv. Irenea byl Kliment čtvrtým papežem po Petrovi, Linovi a Anakletovi. Někteří starokřesťanští autoři však Klimenta kladli hned za sv. Petra nebo v něm viděli třetího římského biskupa. Již od počátku byl považován za důležitou postavu, což souviselo s tím, že se mu připisoval obsáhlý věroučný list kladený do pozdních let vlády císaře Domitiana (kolem 96), kterým jeho autor kárá korintské křesťany, že neoprávněně zbavili úřadu některé ze svých kněží. Zároveň světce už církevní otcové ztotožnili s Klimentem, o němž mluví apoštol Pavel v dopise Filipským (4,3). V této souvislosti vznikla také představa, že Klimenta posvětil na biskupa již sv. Petr, Kliment však prý s vrozenou skromností ustoupil nejdříve Linovi, a pak i Anakletovi, čímž se stal až třetím Petrovým nástupcem.
Skutečný život sv. Klimenta se v každém případě zcela ztrácí pod nánosem nejrůznějších legend. Velký význam měly především apokryfní Pseudoclementinae, soubor nejrůznějších textů, z nichž některé se spojovaly přímo s Klimentem. Líčí se v nich diskuse, které světec vedl se sv. Petrem i spory se Šimonem Mágem, jehož prý původně následovali Klimentovi bratři. Zároveň se zde objevuje i pohádkově laděný příběh, jak Kliment v mládí ztratil všechny členy své rodiny, aby je stejně zázračně s pomocí sv. Petra nalezl po svém skutečném obrácení na víru. Ve středověku byly tyto části příběhu brány jako autentické a našly i omezené umělecké ztvárnění. Nezdá se však, že by s nimi bylo možné ztotožnit kterýkoliv z fragmentů dochovaný na stěnách staroboleslavského kostela.
Ústřední část legendy o světci vychází z jiné tradice formulované v tzv. Římských aktech ve 4. století. Podle těchto zpráv měl být Kliment pro svou neúnavnou misijní činnost vypovězen císařem Trajánem do Chersonu na Krymu (v pozdějších verzích Klimenta vypovídá městský prefekt, který je k němu na rozdíl od císaře shovívavější). Tak se světec dostal do mramorových dolů, v nichž za nelidských podmínek musely pod spalujícím sluncem pracovat tisíce křesťanů. Biskup zde svými modlitbami vyprosil na Bohu zázrak: vytrysknutí pramene sladké vody. Utěšil tím nejen žíznící křesťany, ale obrátil na víru i další pohany, což ovšem autority jen více pobouřilo. Rozhněvaný císař následně nechal proti Klimentovi vést soudní proces, a když se biskupa nepodařilo přinutit, aby obětoval pohanskému božstvu, nechal jej vhodit do moře s kotvou uvázanou na krku. Právě tyto tři události vyobrazili malíři na jižní stěnu staroboleslavského kostela (obr. 1, obr. 2, obr. 3).
Zázraky se kolem sv. Klimenta podle legend odehrávaly i po jeho smrti. Tělo světce se po čase samo objevilo v kamenném chrámku uprostřed moře, jehož vody odtud zázračně ustupovaly jednou za rok ve výročí mučedníkovy smrti. Právě tehdy prý hrobku křesťané navštěvovali v každoročních procesích. Jednou zde jakási vdova zapomněla dítě, to se však neutopilo, ale žena jej po roce opět nalezla živé a zdravé, jako by pro ně uběhl jen jeden den. Tento zázrak je vyobrazen třeba na malbách v římském kostele San Clemente (kolem 1100) a mohl tvořit i střed scén na západní straně staroboleslavského kostela, které zanikly s prolomením gotického okna (jisté to však není a pro rekonstrukci jsme zvolili jinou možnost – výjev mše sv. Klimenta, která se také v římském kostele objevuje, a která by tvořila paralelu ke mši probíhajícímu na oltáři kostela) (obr. 4, obr. 5).
V roce 860 se vydal na Krym byzantský učenec Konstantin (Cyril), aby se inspirován legendami pokusil najít mučedníkův hrob. Nakonec se mu to za pomoci modliteb podařilo a spolu se svým bratrem Metodem (Metodějem) poté přenesli většinu ostatků světce do Konstantinopole a následně do Říma. Papež Hadrián II. je nechal slavnostně uložit do kostela San Clemente, který se stal ústředním místem římského kultu světce. Právě skrze Cyrila a Metoděje se zároveň menší část ostatků dostala již tehdy i na Velkou Moravu, s čímž patrně souvisí řada raných zasvěcení tehdy nově budovaných kostelů právě tomuto světci (obr. 6).
V našich rekonstrukcích maleb vycházíme však spíše než ze stěží postihnutelné velkomoravské tradice z toho, jak byla legenda o světci zpracována v místě uložení většiny jeho ostatků v římském kostele San Clemente. Ústřední část legendy s vyhnáním světce na Krym se navíc objevuje i na dvou vzácně dochovaných antependiích z Katalánska (obě pochází z doby kolem poloviny 13. století), které stejně jako malby v San Clemente a Staré Boleslavi ukazují obvyklou sestavu scén (vyhnání na Krym, vytrysknutí pramene, mučednickou smrt, tělo v chrámu na dně moře) (obr. 7).
V této podobě legendu zachytil na konci 13. století i italský biskup Jakub de Voragine ve své latinsky psané kompilaci světeckých životopisů nazvané Zlatá legenda. Voraginův spis měl zásadní význam pro celý pozdní středověk a čerpaly z něj informace skutečně široké vrstvy obyvatel. Za vlády Karla IV. ostatně vznikl i jeho první staročeský překlad.
Při hypotetické rekonstrukci námětu dnes prakticky ztracených scén ve spodní části apsidy, které se s žádnými svatoklimentskými scénami spojit nepodařilo (zejména vyobrazení jezdců), jsme vyšli opět z maleb dochovaných v římském kostele San Clemente. V rámci nich se mimo jiné objevuje i cyklus obrazů vztahujících se k životu sv. Alexia, významného raně křesťanského vyznavače. Alexius se měl narodit v Římě, v bohaté rodině křesťanského senátora Euphemiana. Život v nadbytku stejně jako smluvený sňatek s urozenou nevěstou jej však vůbec nelákal. Rodiče opustil a stal se prostým poutníkem po svatých místech. Když se po několika letech jako nuzák vrátil zpět do Říma, nepoznal jej ani jeho vlastní otec, který jej potkal během jedné ze svých projížděk na koni (obr. 8). Alexius následně žil jako žebrák pod schody otcova domu a každodenně trpělivě snášel ústrky svých někdejších služebníků, kteří jej třeba polévali špinavou vodou po mytí nádobí. Teprve, když svůj život plný odříkání uzavřel, byl rozpoznán nejprve papežem, který přišel zaopatřit tělo právě zesnulého světce, jak mu vnukl prorocký sen, a pak i nešťastnými rodiči.
Sv. Alexius patřil ve středověku mezi populární světce a s nejčastějším obrazem z jeho legendy, ukazujícím, jak světec leží pod schody rodného domu, se setkáme třeba na někdejší kruchtě kláštera klarisek v Českém Krumlově (kolem 1400) nebo na poutnickém oltáři v děkanském kostele v Mostě (kolem 1530) (obr. 9). Pozdější legenda tradovaná v San Clemente spojila Alexiův život se sv. Klementem, coby papežem, který poznal jeho pravou identitu. Snad mohlo být toto spojení inspirací pro staroboleslavské malby, jakkoli to lze vzhledem ke stavu maleb s jistotou potvrdit jen stěží.
