Dějiny svatoklimentského kostela
Třebaže zasvěcení kostela sv. Klimentovi, tedy světci, jehož ostatky měli objevit a do Říma přinést sv. Cyril s Metodějem, dlouho svádělo klást jeho počátek už do doby Velké Moravy, budova je podstatně mladší. Archeologický výzkum, který pod základy objevil část staršího pohřebiště, potvrdil, že stavba mohla vzniknout až někdy na počátku 12. století.
Archeologové a stavební historici zároveň identifikovali dvě stavební fáze kostela bezprostředně připojeného k tehdy již stojící velké poutní bazilice sv. Václava. Zdá se, že zprvu se jednalo o poměrně nenáročnou stavbu s trámovým stropem, kterou v interiéru zdobily jen podřezané a vápnem přetřené spáry a jednoduché červené pruhy. V druhé polovině 12. století však došlo k přestavbě, během níž loď kostelíka získala klenbu. Hned poté byl interiér nejspíš omítnut a nově vymalován dodnes částečně dochovanými románskými malbami.
Jakým způsobem se kostel tehdy užíval, bohužel nevíme. Fungoval však zároveň jako spojnice mezi hřbitovem kolem baziliky a stavbou přiléhající k němu na západní stěně. Zdá se dokonce, že k seříznutí severozápadního rohu došlo až v raném novověku, což by znamenalo, že kostel tvořil přirozenou součást komplexu románské baziliky, která byla již tehdy významným poutním místem. K bazilice patrně přiléhala také neznámá, dnes sice ztracená, ale archeologickým průzkumem doložená stavba, která na kostel navazovala od západu. Právě s touto budovou spojovaly kostelík portály v přízemí i na někdejší tribuně. Nejspíš šlo o sídlo probošta zdejší kapituly, byť někteří badatelé spekulovali i o knížecím paláci. Na ten by zde však přeci jen nebylo dost místa, protože jen o pár metrů dále od kostela, zhruba na druhé straně dnešní silnice, vedla již tehdy cesta, směřující k nedalekému brodu (obr. 1, obr. 2, obr. 3).
Kostel sv. Klimenta zjevně nikdy nebyl farní, a i proto o něm máme první zprávy až z roku 1417, kdy se objevuje v tzv. Erekčních knihách pražského arcibiskupství evidujících nově zřízené donace. Podle tohoto zápisu se kostelík pravidelně neužíval a ani se v něm nesloužily mše. Proto bylo rozhodnuto, že sem bude ze sousední baziliky přenesen oltář sv. Doroty a dalších světců. Pravděpodobný důvod tohoto rozhodnutí plyne také z Erekčních knih – v bazilice v té době vzniklo oltářů větší množství a patrně si jejich liturgický provoz překážel. Proto měl být jeden z nich přesunut do tehdy nevyužitého sousedního chrámu. Lze předpokládat, že vznik současné, dnes ovšem upravené oltářní menzy, souvisí právě s touto liturgickou úpravou. Kostel sv. Klimenta získal tehdy i svého stálého kněze, jímž se stal jakýsi Zulík ze Sobotky (nejspíš identický s boleslavským kanovníkem Petrem Zulkem) (obr. 4).
V této době už v každém případě dávno nestál předpokládaný proboštský dům na západě. Někdy po jeho zániku, nejspíš ještě ve 14. století, proto došlo k úpravě západního průčelí, které bylo prolomeno velkým lomeným okno, jehož obrysy lze dnes na stěně dobře rozeznat. Původní průchod v prvním patře byl tehdy zazděn za použití zdiva vybouraného ze stěny. Při rekonstrukci v 60. letech 20. století byly totiž kamenné kvádříky v zazdívce objeveny i s fragmenty románských maleb. S vrcholně středověkou úpravou také zanikla původní dřevěná tribuna, kterou v románské době schodiště spojovalo přímo s presbytářem. Zároveň došlo i k zakrytí nástěnných maleb, které nadlouho zmizely pod pozdějšími omítkami a nátěry.
Jak kostel sv. Klimenta přežil husitské období, v němž došlo k výraznému poškození baziliky, nevíme. Další zprávy o něm máme až v roce 1601, kdy probošt zdejší kapituly Albín z Helfenburka a děkan Jiří Steinwasser z Jizery přistoupili k jeho další renovaci. Velké okno na západě bylo tehdy nejspíš zmenšeno a naopak byla prolomená dvě nová okénka v severní stěně. Zmínění kanovníci nechali kostel vymalovat, ovšem tato úprava už zdaleka neměla kvalitu někdejších maleb románských. Podle zlomků dochovaných z této malířské vrstvy ještě v první polovině 20. století se soudí, že se na severní stěně mohlo nacházet velké vyobrazení umučení sv. Václava (obr. 5, obr. 6).
V roce 1640 zpustošil kostelík stejně jako sousední baziliku velký požár a lze předpokládat, že se to podepsalo zejména na stavu maleb v konše apsidy, protože kompletně shořely střecha i krov. Dost možná teprve tehdy zanikla i původní románská klenba. Chrám byl ovšem opraven a následně opakovaně renovován. Důvodem byla nejspíš také barokní úcta ke sv. Metodějovi, s nímž začal být kostelík barokními historiografy spojován. Používal se však nadále sporadicky. Zprávy z 18. století hovoří o tom, že se zde příležitostně scházela kapitula během voleb čestných kanovníků, nebo o tom, že kostel fungoval jako pohřební kaple – těla mrtvých kanovníků, kteří zemřeli mimo Starou Boleslav, zde čekala na slavnostní pohřeb. Vybavení bylo skromné a často se měnilo.
V polovině 19. století musel být kostelík znovu opraven, protože jeho statiku prý poškodilo přeložení sousední silnice blíže k jeho zdem. Došlo tehdy ke kompletní obnově klenby a odstranění dřevěné varhanní kruchty stojící na místě někdejší románské tribuny. Drobná stavba začala být oceňována především jako památka románského stavitelství (obr. 7, obr. 8). Tento význam jen vzrostl pro objevu cenných románských maleb na přelomu 19. a 20. století. Následovalo několik dalších renovací. Pro stavební podobu kostela má význam především obnova v 60. letech 20. století (obr. 9). Restaurátoři tehdy odstranili ještě středověké zazdívky původního průchodu v prvním patře a niky, v níž se objevila postava anděla. Aby mohl být obraz obnoven a prezentován, došlo k rozhodnutí zazdít nepůvodní okno v západní stěně. Zároveň s tím také restaurátoři odstranili poslední zbytky renesančních maleb z roku 1601, které částečně překrývaly výjevy na severní stěně. Interiér tak víceméně získal dnešní podobu. Další dílčí obnova proběhla v 90. letech 20. století, kdy byla během archeologických průzkumů objevena a zmapována románská podlaha. Ta je dnes částečně přístupná pod poklopem v západní části kostela.
