Nástěnné malby v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi
V románském kostele sv. Klimenta na staroboleslavském hradišti se do dnešních dnů dochovala významná část originální nástěnné výmalby z poslední čtvrtiny 12. století, která umožňuje pokusit se o rekonstrukci původního stavu a zároveň si učinit představu o typických či standardních prvcích nástěnné výzdoby v tehdejších kostelech.
Nejvýznamnějším místem z hlediska funkce i pozornosti diváka je oltářní prostor – apsida zaklenutá konchou. Malba v konše je téměř zcela ztracená, na základě dobových paralel však lze téměř s jistotou předpokládat, že zde byl vyobrazen Kristus Pantokrator (při Posledním soudu), trůnící na duze, obklopený svatozáří ve tvaru mandorly, kterou nesly symboly evangelistů. Zřejmě byly přítomny i postavy přímluvců – P. Marie a sv. Jana Křtitele – a sestava tak tvořila motiv tzv. deésis. Z dochovaných fragmentů to však nelze bez pochybností odvodit (obr. 1).
Půlkruhové stěny apsidy se dělí do tří horizontálních pásů. V horním, vymezeném dvěma románskými okny do tří segmentů, je vyobrazeno dvanáct postav apoštolů ve třech skupinách po čtyřech. Nejlépe dochovaná je skupina prostřední, v níž rozpoznáváme postavy sv. Petra, sv. Pavla či mladistvého sv. Jana s otevřenou knihou v levici. Celý pás s apoštoly je na obou koncích uzavřen malovanými purpurovými sloupky, které zdobí vnitřní plochu ústupku, jímž je celá apsida odsazena od lodi kostela.
Střední etáž je silně poškozená a dochované fragmenty dovolují pouze zcela hypotetickou identifikaci někdejších scén. Nejlépe viditelný je kůň, kráčející směrem severně od osy apsidy (obr. 2). Z jezdce je dnes vidět pouze v náznaku levá noha a obrys jeho krátké suknice nebo štítu přidržovaného na levém boku. Proti tomuto koni byl vyobrazen další oř, bělouš, z nějž se však dochovaly pouze malé fragmenty hlavy s hřívou rozčesanou do pramenů. Jižně od osy apsidy se nacházejí zbytky neznámé figury, z níž jsou dnes bez potíží identifikovatelné pouze obnažené nohy, stoupající po schodech. Na základě analogie se svatoklimentským cyklem v římské basilice San Clemente je možné uvažovat o tom, že zde byla vyobrazena legenda sv. Alexia (obr. 3). Tento římský světec odešel od rodičů na pouť a po návratu žil nepoznán pod schody rodného domu. Nepoznal jej ani jeho otec, který jej potkal během vyjížďky na koni, ani jeho služebníci, kteří neznámého žebráka polévali vodou. Pravou Alexiovu identitu odhalil po jeho smrti až papež – podle jedné z verzí legendy jím měl být sv. Kliment. Celým tímto pásem maleb prochází poměrně dobře viditelná ortogonální síť, která sloužila k přenosu návrhové kresby z kartónu či vzorníku do většího měřítka na stěnu.
Spodní etáž je – stejně jako v různých výškových úrovních v lodi kostela – zdobena dobově typickým malovaným závěsem neboli kortýnou. Draperie závěsu je viditelná pouze místy, stejně jako obloučky naznačující uchycení závěsu na dělící pás, který tak tvoří jakousi garnýž (obr. 4).
Nástěnnými malbami byly vyzdobeny i všechny tři stěny lodi kostela a s největší pravděpodobností i klenba, obnovená ovšem v dnešní podobě v 60. letech 19. století. Také stěny lodi jsou členěny do horizontálních pásů a patrně všechny nesly výjevy z legendy sv. Klimenta. Na jižní se nachází tři scény líčící světcovu mučednickou smrt. Legendické podání začíná scénou vyhoštění sv. Klimenta římským prefektem na Krym (obr. 5). Prostřední výjev vyobrazuje zázrak sv. Klimenta mezi zajatými a v dolech pracujícími křesťany. Aby uhasil žízeň nebohých vězňů, vydal se Kliment do okolí, kde nalezl pramen čiré vody, vyvěrající ze skály, na níž stál Beránek Boží (obr. 6). Třetí scéna zobrazující vlastní mučednickou smrt je nejdramatičtější: Na moři a s tmavomodrou oblohou v pozadí je vidět bárka Klimentových katanů, na jejíž palubě se nacházejí čtyři postavy. Průčelně vyobrazená figura v zeleném plášti s helmovitou pokrývkou hlavy, která může symbolizovat korunu či knížecí čapku. Vedle ní je pozoruhodná žánrová postava z profilu vyobrazeného muže pijícího z čutory. Přes bok lodi se naklánějí dvě postavy biřiců, kteří podle rozkazu císaře Trajána shodili Klimenta do vody. Postava světce se dochovala pouze v náznaku, přesto lze rozeznat velkou trojzubcovou kotvici, která mučedníka stahuje do hlubin (obr. 7).
Lunetu jižní stěny prolamují dvě úzká, půlkruhově zaklenutá okna (obr. 8). Do takto vymezených ploch neznámý malíř umístil tři postavy. Uprostřed je průčelně stojící stařec s široce rozpřaženýma rukama v původně zeleném plášti s širokými rukávci a v bílém spodním šatu. Na pouze částečně dochovaném obličeji je vidět obrys široce otevřeného pravého oka a část bílého kníru obtaženého červenohnědou kresbou. Na plochách vedle oken jsou vyobrazeny další dvě figury, které se přivracejí k ústřední postavě a vztahují k ní své ruce. Snad jde o scénu předání papežského úřadu sv. Petrem svým následníkům sv. Linovi a sv. Klimentovi, který úřad zprvu ze skromnosti odmítl. Podobná, bohužel poškozená scéna se nachází i v římském kostele San Clemente (obr. 9, obr. 10, obr. 11).
Posledním výjevem na jižní straně je jeden ze tří medailonů s postavami, které se původně nacházely pod dnes již nedochovanou západní tribunou. První z nich je relativně dobře dochován, vymezen je pásem s ornamentem tvaru volné vlnovky a nese ženskou figuru, jejíž hlava s podčesanými vlasy je ozdobena lomenou korunou a obklopena svatozáří. Štíhlé tělo protáhlých proporcí je oděno v zelený přepásaný šat. Pozoruhodný je slavnostní trojdílný límec se zdobenými okraji, který pokrývá ramena i hruď postavy. V levé ruce nese postava okrový kulatý předmět s převýšenou horní částí ukončený malým křížkem a pravici má úzké žezlo. Třebaže umístění je nezvyklé, nabízí se, že jde o alegorii Církve (Ecclesie) (obr. 12).
Další dva medailony se nachází na západní stěně v přízemní etáži po stranách nevelikého vstupního portálku. Medailon v jižní části stěny je ze všech tří dochován nejlépe. V jeho středu stojí opět ženská postava z přísně symetrického anfasu. Její přepásaný modrý spodní šat zdobí splývavá zlatá štola. Svrchní plášť je bílý a patří k nejlépe zachovaným partiím maleb v rámci celého kostela. Hlava postavy je zavinuta rouškou vdané ženy. V rozpřažených rukách drží dvě snítky, v pravici s pěti květy, v levici se třemi velkými listy. Badatelé zabývající se malbami navrhli různé vysvětlení, ale vzhledem k sousednímu, symetricky umístěnému medailonu i předmětům v ruce by mohlo jít o symbolickou alegorii Života (obr. 13).
Ve značně poškozeném medailonu na sever od západního vchodu se totiž nachází záhadná postava. Její oproti scvrklému tělu nápadně velká hlava dokonce vedla badatele k tomu, že se domnívali, že jde o dvě figury namalované přes sebe. Tak tomu však není, malíř sem jednoduše umístil ženu-monstrum podivných proporcí s velkou tváří a bosýma nohama či pařáty. V pravé ruce drží srp a v levé nejspíš kopí. Jak dosvědčuje třeba vyobrazení v Utině evangelistáři z 11. století, jde o symbolické vyobrazení Smrti (obr. 14, obr. 15).
Horní část západní stěny prošla v průběhu staletí stavebními proměnami, které se podepsaly i na rozsahu a stavu dochování nástěnných maleb. Původně nebylo ve stěně žádné okno, naopak se zde nacházel v jižní části výklenek a v severním koutě vstup, jímž se dalo z přilehlého proboštského domu po mostku vstupovat přímo na tribunu. Ke změnám došlo ve vrcholném středověku: Ve stěně bylo otevřeno velké hrotité okno a vybouraný stavební materiál (nesoucí fragmenty maleb) byl použit částečně na vyplnění výklenku a k zazdění patrového vchodu. V další fázi bylo hrotité okno zmenšeno vestavbou okna segmentově zaklenutého. V tomto stavu byly malby nalezeny a poprvé dokumentovány. Až v rámci restaurování v 60. letech 20. století byl znovu otevřen patrový vstup, zazděno západní okno a znovunalezena nika s výmalbou. Do poměrně značné výše od podlahy někdejší tribuny dosahoval první pás, nesoucí opět malovaný drapovaný závěs. Jedna z nejlépe dochovaných postav v celém kostele se nachází ve výklenku již ve středověku zazděném, což pomohlo zakonzervovat relativně dobrý stav malby. Jde o sv. archanděla Michaela, jemuž byly častěji zasvěcovány právě panské tribuny či západní chóry (obr. 16).
V lunetě se původně nacházela rozsáhlá mnohafigurová scéna (obr. 17). Pravděpodobně se mohlo jednat o mši sv. Klimenta s asistujícími postavami nebo o zázrak v podmořském chrámku (obr. 18, obr. 19). K oběma výjevům nabízejí analogie malby v římském kostele San Clemente (obr. 20). Z původního komparsu je na jižní straně dochovaná malá figura chlapce v bílém plášti, zatímco z následujících postav jsou dochovány pouhé fragmenty. První z nich byla oděna v červeném plášti, z další se dochovaly jenom nohy, podle jejichž natočení lze usuzovat, že se postava výrazněji otáčela směrem ke středu, a z poslední postavy je dochována pouze špičatá bota, výrazně přesahující horní bílé pásky dělící lišty. Na severní straně lunety se nacházejí dvě postavy – krajní je ženská, se zahalenou hlavou, oděná v dlouhý splývavý plášť, blíže ke středu pak stojí větší mužská figura s delšími rozevlátými vlasy a s gestikulujícíma rukama.
Podobně nejistá je identifikace části obrazů na severní stěně. Její rozvrh určuje někdejší schodiště, které spojovalo nedochovanou tribunu s kněžištěm. Až po lunetu je tedy stěna rozdělena výraznou diagonálou, opakující diagonálu poprsně či zábradlí schodiště. I zde byla původně „zavěšena“ malovaná draperie, jak zřetelně dokazují dochované girlandy i fragmenty vertikálních řas. Výše je stěna dekorována střídajícími se okrovými a červenými pásy. Z tohoto vzoru je při vítězném oblouku vymezena obdélná plocha, nesoucí postavu biskupa charakterizovaného mitrou, ovšem bez svatozáře (obr. 21). Oblečena je do luxusního bohatého splývavého modrého pláště. V pravici drží biskup dlouhou vertikální bílou nápisovou pásku bez jakýchkoli stop po někdejším nápisu. Pravděpodobně jde o objednavatele a donátora malířské výzdoby kostela.
Lunetová zóna severní stěny doznala výrazné změny s druhotným proražením dvou segmentově zaklenutých oken, která poškodila původní výjev (obr. 22). Ten měl asi výrazně narativní povahu, zdá se, že šlo o dvě scény, jen volně oddělené architekturou. Pravděpodobným námětem bylo přenesení ostatků sv. Klimenta z Krymu do Říma (obr. 23, obr. 24, obr. 25, obr. 26). Z někdejší scény je vlevo patrná skupina příchozích postav, z nichž ta, která průvod uzavírala, drží v pravici dlouhé veslo, což ji charakterizuje jako lodníka. Z další postavy je relativně dobře dochován fragment draperie, z další pak obrys horní části těla, z nějž je patrné, že měla svatozář. Tato část obrazu zřejmě představuje vyzdvihnutí Klimentových ostatků.
Ze strany od presbytáře stojí za dělící architekturou figura s otevřeným červeným pláštěm a bílým spodním šatem. Relativně dobře je dochován obličej a ruka, kterou si dotyčný buď ukazuje na hlavu, nebo poukazuje směrem k centru kompozice. Tato část obrazu může ukazovat uložení těla sv. Klimenta do římské baziliky San Clemente a zázraky, které se při tom měly údajně odehrát.
Současná klenba pochází z doby po polovině 19. století. Z orámování všech tří malovaných lunet je nicméně patrné, že původní románská výmalba reagovala na obdobný klenební vzorec – tedy jedno pole křížové klenby bez žeber. Vzhledem k extenzivní výmalbě všech částí kostela je vysoce pravděpodobné, že i na klenbě se nacházela nástěnná malba. Na základě dobových analogií i v kontextu ikonografie výzdoby se lze domnívat, že zde mohl být vyobrazen Nebeský Jeruzalém v podobě kruhové architektury s Božím Beránkem uprostřed. Na hradbách města pak mohli, ale nemusely stát i další postavy světců. Nebeské město v každém případě obrazy uzavíralo a naznačovalo mučedníkův posmrtný osud (obr. 27).
